Střízlivý únor nenapraví národní průšvih
Jako by těch různých celonárodních „výzev“bylo málo. Pomalu nemine měsíc, aby se nekonala nějaká hromadná hurá akce. V květnu si lidé připínají na klopu žluté kvítky na podporu boje proti rakovině. V červnu ženy pochodují v růžovém oblečení a s růžovými balonky, aby upozornily na nebezpečnost rakoviny prsu. V říjnu si lidé připínají na klopu vlčí máky na památku padlých vojáků. V listopadu si mnoho mužů nechává narůst knír na protest proti rakovině prostaty.
A v únoru, který začíná zítra? To se prý nepije. Celý měsíc.
Už sedmým rokem totiž v Česku běží protialkoholní kampaň s názvem Suchej únor. Ano, nikoli „suchý“, ale „suchej“, zní to zřejmě tak nějak správně drsně.
Bylo by samozřejmě snadné se téhle akci vysmát, ostatně ona si o to tou svou hranou chlapáckostí a nehranou křečovitostí docela říká. Jenže jedna věc se jejím organizátorům povedla: trefili se do tématu, ze kterého má v téhle zemi každý tak trochu švandu, ale přitom je to velký problém. Opravdu velký. O nic menší než rakovina.
Nelze si nic namlouvat. V Česku se pije strašně. V přepočtu na čistý alkohol tady vypije každý muž přes osmnáct litrů.
To jsou skoro dva plné kbelíky. Jen si to zkusme představit. Dva kbelíky plné špiritusu. A teď to dostat do sebe. Raz, dva...
A hele, ono to jde. Máte-li na to dostatek času, tu chemikálii nakonec vylemtáte. Není tak těžké si představit, co takové množství udělá s organismem. A to tady mluvíme jen o průměrné dávce. Tisíce a tisíce lidí vypijí několikanásobně víc.
Lidí, kteří pijí „rizikově“, což znamená, že se už pohybují na pomezí závislosti, je v Česku až půldruhého milionu. A vyložených alkoholiků je až sedm set tisíc. To jsou čísla, při kterých by měl zodpovědným úřadům i občanům samým běhat mráz po zádech. Jenže zjevně neběhá. Proč? To pochopí každý, kdo se projde supermarketem.
Hned za vchodem jsou vyrovnané palety s vínem v akci. Nad pultem se sýry jsou naopak vína drahá. U regálu s dětskými výživami je stojan s lahvemi bylinného likéru, o kus dál dlouhé police s lahvemi vína červeného, na které navazuje regál s lahvemi bílého. Basy s pivem zabírají snad pětinu prodejny, stěna s kořalkami sahá až do nebe.
Ano, pití tady nejen tolerujeme. Pití je bez nadsázky součást naší kultury. A to je obrovský průšvih. Průšvih, který si národ neuvědomuje jen proto, že je dennodenně v lihu.
Mám to potěšení pravidelně cestovat přes město o půlnoci, když mi skončí večerní služba v redakci. Takže cestuju pochopitelně zcela střízlivý. Zajímavé na tom je, že jsem široko daleko jediný střízlivý.
Všichni, kdo jsou v noci venku v ulicích, jsou zjevně pod vlivem. Někteří hulákají. Jedni v sobě navzájem právě objevili vzájemnou příchylnost. Jiní zase odhalili propastné rozpory, které si hledí neprodleně vyříkat. Spousta lidí se motá. A nastoupíte-li do tramvaje, praští vás přes nos alkoholový opar, který lidé vydechují.
Jedna věc je zvláštní. Tohle všechno člověk vnímá jen v případě, že jede o půlnoci právě z práce. Nikdy jsem si ničeho takového nevšiml cestou z hospody. To bylo vždycky město naopak plné bodrých a veselých lidí, se kterými jsem rád zapřádal konverzaci. Všichni jsme jeli takříkajíc na stejné vlně.
Akce Suchej únor samozřejmě nic nevyřeší – ti, kdo vydrží v únoru nepít, si to „vyberou“v dalších měsících. Ale může aspoň pár lidem pomoci podívat se na svět střízlivýma očima.
Říká se, že kdo si ohledně pití dává omezení typu „před pátou nepiju“, mívá s alkoholem problém. Suchej únor je přesně takovýhle symptom. A to symptom celonárodní.
Protože tahle země s pitím problém má.