Trenér Píta: Mých pět let v Kataru
Aleš Píta, kondiční trenér fotbalové Slavie, zblízka poznal Katar, který v roce 2022 uspořádá MS ve fotbale. Cepoval vojáky, zvykal si na úmorné horko a sledoval, jak se šetří i plýtvá.
Zkusil si džob kondičního trenéra u florbalové reprezentace, ve fotbalových Teplicích i v Ázerbájdžánu. Nové výzvy ho lákají, a tak když mu kamarád před šesti lety nabídl možnost práce v Kataru, kývl.
V zemi bohaté na ropu a zemní plyn Aleš Píta trénoval vojáky a zblízka zkoumal úplně jiný svět. Katar, který dnes poprvé v historii nastoupí ve finále mistrovství Asie, poznal i z fotbalového pohledu. A tak si může dovolit říct: „Mistrovství světa v roce 2022 bude fantasticky zorganizované.“
Přesto mu pět let v Perském zálivu stačilo. „Manželka se synem by klidně zůstali, ale já jsem rád, že jsme zpátky,“líčí odborník, který od léta cepuje fotbalisty Slavie – teď na soustředění v Portugalsku.
Jak se vůbec přihodí, že český kondiční trenér jde cvičit katarské vojáky?
Skončila mi smlouva v Ázerbájdžánu, nevěděl jsem, co bude dál. Do toho mi bývalý kolega zavolal, že přijeli Katařané a nabírají po Evropě kondiční trenéry. Já je zaujal, ale nejdřív se mi nechtělo: nabídli extrémně špatné podmínky.
Pohádkově bohatí Katařané na vás šetřili?
Taky jsem se divil. Ale nakonec jsem kývl, odjel tam na dva měsíce a říkal jsem si: Buď se ozve Ázerbájdžán, nebo někdo z Česka. Letěli jsme tam tři Češi a dojem se brzy zlepšil. Dostali jsme krásné bydlení, peníze na vybavení bytu, na auto a pětiletou smlouvu s dvouletou opcí.
Obavy z neznáma jste neměl?
V Kataru je extrémně bezpečno, jako snad nikde na světě. Neplatíte daně, elektřinu, pojištění a zdravotnictví je taky zadarmo, litr benzinu stojí šest korun. Zato nájmy a školné jsou šílené: malý byt začíná v přepočtu na sedmdesáti tisících, horší škola stojí 35 tisíc měsíčně. Plat nakonec vyšel nula k nule a práce samotná byla dost specifická.
Co obnášela?
Cvičil jsem bezpečnostní složky ministerstva vnitra, což jsou týmy, které mají mimo jiné zajišťovat bezpečnost při mistrovství světa v roce 2022. Trénovali jsme třeba přepadení autobusu a podobné akce.
To zní zajímavě.
Možná, jenže mezi vojáky bylo hodně žoldáků, chyběla jim motivace, někteří byli líní. Proto byly občas tréninky dost úmorné.
A časově vyčerpávající?
To zase ne, protože jsme sice začínali před pátou ráno, ale v jedenáct jsme měli hotovo. K tomu pátek a sobota volno plus minimálně dva měsíce dovolené. Měl jsem dost času, takže jsme s manželkou a kolegou ještě stihli založit fitness společnost – díky tomu jsem se taky dostal blíž k samotným Katařanům.
Jak to myslíte?
Katar má 2,5 milionu obyvatel, ale Katařanů je asi jen 400 tisíc. Na úřadech se běžně potkáte s Pákistánci, Indy a podobně. Ke Katařanům se nedostanete, já díky podnikání tu šanci dostal. Trénoval jsem je individuálně a viděl jsem, jak žijí.
Předpokládám, že v luxusu, který si Čech nedokáže představit.
Přišlo mi to neuvěřitelné. Začíná to už bydlením: když vidíte jejich obrovské přepychové vily, těžko se to chápe. Auta? Sednete si na kafe a sledujete, co jezdí okolo: Bentley, Ferrari, nic jiného. V tomhle ohledu Katařané trochu ztrácejí soudnost, nevnímají finanční realitu. Ale jsou vzdělaní, vznešení a v porovnání s okolními národy i kamarádští. Neslyšel jsem Katařana, že by nadával, hádal se. Ani v práci, kde jsem je měl jako šéfy.
I tak jste si musel zvykat, ne?
Je úplně něco jiného připravovat fotbalistu na to, aby dal gól, a pak vojáka na to, aby přežil. Tréninky byly odlišné už proto, že nesměly probíhat v komfortním prostředí: žádné podložky v tělocvičně, ale beton, škvára. Když se někdo zranil, nikdo kolem něj neskákal – bralo se to tak, že v jednotce je dalších sto lidí. A když někdo něco odflákl, dostal dva tři dny vězení. To se stávalo tak každý třetí trénink.
Co ještě bylo jinak?
Cvičilo se v ohromném počtu lidí. Na sto chlapů jsme byli dva trenéři, trénovali jsme v uzavřené oblasti. Dělali jsme jen základní cviky, takže práce byla dost monotónní, navíc v extrémních podmínkách.
Dá se přivyknout vysokým teplotám?
To nejde. Běžně byly padesátky, navíc od půlky dubna udeří strašná vlhkost, venku se skoro nedá existovat. Kdybychom přetáhli trénink o půl hodiny, slunce by nás spálilo zaživa. Uvnitř pořád jede klimatizace, sedmkrát za den měníte teplotu, takže ze začátku jsme všichni dostali dvakrát třikrát chřipku, ale pak to člověk zvládne.
Poradí si při všech těch odlišnostech Katařané s pořádáním mistrovství světa?
Samotný šampionát bude fantastický, o tom jsem přesvědčený. Při mistrovství světa v házené jsem dělal průvodce českého týmu a viděl, jak to dokázali zorganizovat: jen kvůli házené postavili nové stadiony, všechno bylo supermoderní. Jenže teď jsou prázdné, nevyužité. Jen je udržují, aby neshnily.
Stejný osud potká i ty fotbalové?
Asi jo, ale to Katařané neřeší. Přestavět je? Využívat na něco jiného? Proč? Jim to za to nestojí. Ke sportu nemají vztah, nemají to v sobě. Na tenisové turnaje, které hrály velké hvězdy, se lístky prodávaly v přepočtu za 120 korun, ale nikdo tam nebyl. Katařané se podívají v televizi, ale na stadion nejdou. Je těžké tam sport posouvat.
Přesto jsou fotbalisté ve finále mistrovství Asie. Mají šanci uspět i na mistrovství světa?
Katarskou ligu jsem sledoval, pro kondičního trenéra je to na pohled super soutěž: hodně běhání, nahoru dolů, i když jen do sedmdesáté minuty, kdy všichni odpadnou (úsměv). Divácky je to atraktivní, ale reprezentace to bez naturalizovaných hráčů bude mít těžké.
Proč?
Protože Katařan nikdy nebude mít motivaci se zlepšit tím, že půjde hrát do Evropy. Z finančních, rodinných a náboženských důvodů mu to nedává smysl a sportovní motivace mu chybí. Nenabírají zkušenosti a domácí liga je nemůže připravit.
V čem zaostává?
Stačí příklad: v Kataru byly dva opravdu silné týmy, šejkové se pak rozhodli, že z nich udělají jeden. Jako byste spojili Spartu a Slavii! Uvažují prostě jinak. Fanouškovská rivalita nula, hráčská taky. Konkurenci takhle určitě nevybudují, dělají nelogické kroky.
Proto se zeptám znovu: nehrozí, že i šampionát skončí fiaskem?
Myslím, že ne. Finanční možnosti jsou neomezené, organizace bude na top úrovni, mají dotaženou infrastrukturu, jen kvůli mistrovství vybudovali nadzemku, která spojuje všechny stadiony. Bude to neopakovatelné mistrovství.
Poradí si i s náporem fanoušků?
Je otázka, kolik jich vlastně dorazí. V Kataru je totiž minimální možnost najít jiné ubytování než ve čtyř- nebo spíš pětihvězdičkovém hotelu. Což je samozřejmě drahé.
Nezlevní se během mistrovství?
Podle mě ne. Oni ani nestojí o to, aby jim tam přicestovali angličtí rowdies. Spíš se počítá s tím, že dorazí fanoušci z okolních zemí, třeba z Jordánska, kde je taky spousta boháčů. Umím si představit, že jeden Jordánec koupí 300 lístků a rozdá je známým. Může to být co se týče fanoušků vyloženě arabský šampionát. Budou chtít, aby na fotbal přišli ti, kteří na to mají.
Tohle mě na Kataru udivuje: okázale dává na odiv bohatství, ale na stavbách zaměstnává dělníky z Afriky a Asie, kterým platí almužnu.
Mám na to dva pohledy. Jeden pragmatický, možná přehnaný: kdyby ti dělníci tuhle práci nedostali, třeba by ve své zemi zemřeli hlady. Druhý kritický: Katařané jsou odmala vychovaní tak, že každý má řidiče, služku, pomocné síly. Je až neuvěřitelné, jak uvažují.
Povídejte.
Stačilo vidět lidi, které jsem trénoval. Jeden přijel Rolls Roycem a chlubil se mi, že zaměstnává služebnou, které v přepočtu platí šest a půl tisíce korun. Říkal jsem mu: Vždyť se stará o tvoje děti, to je přece to nejvíc. Proč jí nedáš víc? Nebo proč si nezaplatíš služebnou třeba z Anglie, která bude vzdělaná a naučí děti jazyk?
Co odpověděl?
Říkal: Víš, takhle já neuvažuju, jde mi o to, aby to bylo levné. Jsou věci, za které prostě nechtějí dát peníze. Historicky mají dané, že služka bere málo, stejně jako třeba řidič. Klidně zaměstnají někoho, kdo nikdy neviděl pračku nebo vodu z kohoutku, hlavně že ušetří pár drobných. A totéž platí pro dělníky na stavbách. Přitom jinde se plýtvá ve velkém.
Příklad?
Trénoval jsem projektanta z Anglie, který měl za úkol postavit školu. Byl tam pět let, a když končil, škola nikde. Pořád se měnily plány, byly problémy s pozemkem. Bral asi půl milionu měsíčně, platili mu ubytování, vyšel je na raketu. A výsledek? Jako by tam vlastně ani nebyl. Takových případů jsou tisíce.
Katařan nemá motivaci se zlepšit tím, že půjde hrát fotbal do Evropy.
Probírají se problémy veřejně? Třeba korupce, o které se v souvislosti s pořádáním šampionátu hodně psalo?
Korupce vůbec ne, problémy s dělníky se řešily. Jenže tam jde život hrozně rychle. Odjel jsem na dva měsíce do Česka a mezitím vyrostl nový kus čtvrti. Spousta věcí, které se tam dějí, je absurdní.
Jaký největší bizár jste zažil?
Zřejmě při blokádě, kterou vyhlásila Saúdská Arábie. Když se vztahy s Katarem zhoršily a zarazila dovoz potravin, najednou došlo mléko. Reakce? Jeden člověk objednal pět letadel plných krav a převezl je do Kataru – mohlo ho to stát miliardu.
Jiný svět.
Člověk si těžko zvyká. V bance jsem si chtěl založit spořicí účet a ptal jsem se, jaký je úrok. Úřednice povídá: To já nevím, zeptám se vedoucího. Ten se divil taky: S tím my se moc nesetkáme... Někdy prostě jen koukáte a trpělivost je základ.
Když při blokádě došlo mléko, jeden člověk objednal pět letadel plných krav.
Proto jste po pěti letech skončil?
Důvodů bylo víc. Jsem společenský člověk, ale kamarády, které jsem si tam za pět let udělal, bych spočítal na prstech jedné ruky. Navíc mi chyběly výkonnostní tréninky, i když pár fotbalistů jsem trénoval individuálně. Když jsem tedy dostal nabídku ze Slavie, zaujalo mě to.
Co přesně teď vaše práce obnáší?
Moje role nejdřív byla jen u mládeže, kde jsem kondičním šéftrenérem. Pak jsme se domluvili, že budu souběžně fungovat ještě u áčka, i když je to fakt náročné. Snažím se věnovat prevenci zranění, práci s těžištěm, zatímco kolega Martin Třasák je víc fotbalový, sám hrával ligu. Doplňujeme se.
Jste spokojený?
Z klubů, kde jsem byl, je tu pracovní morálka cítit zdaleka nejvíc. Kluci opravdu chtějí. Když vypíšeme dobrovolný trénink v posilovně, přijde minimálně deset lidí. V takovém prostředí se pracuje dobře.