Proč ve 21. století učit literaturu

Kolik škod natropila povinná četba a jednostranné výklady dogmatických učitelů! Věřím, že mnozí autoři by se vzbouřili, kdyby tušili, co se s jejich texty děje ve „vyučovacím procesu“.

Odkud že přilétlo jaro, Hubáčku? – „Prosím, z daleka.“– „Odpovídejte celou větou.“– „Jaro přilétlo z daleka.“– „Co tím chtěl básník říci?“– „Básník chtěl říci, že jaro bylo pryč a teď najednou přilítlo.“– „Kdopak by mi to vyložil lépe?“

Slavný dialog z Žákových Študáků a kantorů jste snad poznali a možná v jisté obměně i zažili. Zoufalý češtinář se snaží vylomit ze studentů smysl básně, který sám nechápe. Když jsem po pádu totality začínala učit, slibovala jsem si, že nic podobného dělat nebudu.

Že omezím životopisy autorů, seznamy děl, rozbory poezie i literární teorii a budu se studenty „džemovat“o smyslu příběhů, souvislostech a obměnách v čase, postavách, vztazích a pocitech, jež v nás vyvolávají těžko uchopitelné obrazy básní.

Státní maturita byla spuštěna v roce 2011 a od počátku vyvolávala bouřlivé diskuse především čeština. O slozích a testech se mluví a píše často, ústní zkouška, respektive její vliv na hodiny literatury, medializaci uniká. Zatímco většina z nás si pamatuje chronologické otázky snad ještě z dob mocnářství (starší českou literaturu, obrození či ruchovce dávali se zaťatými zuby i mnozí učitelé), dnes se u maturity rozebírá jedna kniha, respektive rozumuje se nad vybranou ukázkou.

A jako dříve někteří češtináři ujížděli na Vrchlického sbírkách či trojjmenných autorech českého humanismu, dnes si libují ve vyhledávání synekdoch, synestezií a epizeuxí v překladech Shakespeara, ptají se na řeči polopřímé v Bulgakovovi a někdy i na to létající jaro či lyrický subjekt v básni. Jeden extrém byl nahrazen druhým, místo jmen a dat zamořují hodiny literatury formální rozbory a pojmy. Především kvůli nové maturitě.

Ministr školství Robert Plaga slíbil, že znovu otevře debatu o maturitě z češtiny. Minulou neděli v Otázkách Václava Moravce naznačil, že uvažuje o variantě státem garantovaných didaktických testů, zatímco sloh a ústní zkoušení literatury by se vrátily zpět do škol. To by mnozí češtináři i studenti uvítali. Věřme, že pan ministr, tedy nebude-li odvolán, přizve k diskusi nejen politiky a školské mediální experty, ale také učitele, kteří se s chybovostí maturitního systému setkávají v praxi.

Literatura není exaktní věda

Jak tedy učit literaturu, abychom ji dětem nezošklivili? A má vůbec smysl ji zkoušet? Vždyť každý čtenář vnímá text individuálně, s jinými zkušenostmi a pod vládou jiných emocí. Kolik škod už natropila povinná četba a jednostranné výklady dogmatických učitelů! Věřím, že mnozí autoři by se vzbouřili, kdyby tušili, co se s jejich texty děje ve „vyučovacím procesu“.

Přesto má literatura obrovský význam. Je první učebnicí etiky, psychologie, sociologie. Díky ní mladý člověk prožije mnoho osudů „nanečisto“, naučí se rozlišovat dobro a zlo, pravdu a lež, prožívá s hrdiny zkoušky i dilemata, vidí, jaká cena se platí za chybné rozhodnutí, a pochopí, že přátelství i láska nejsou na prodej.

Mnoho let češtináři na všech stupních škol koumají, jak literaturu přiblížit, dělí se o své nápady v médiích, píšou články i neotřelé učebnice, zakládají weby, čtenářské kluby, píšou blogy a vytvářejí prezentace.

Dobrý češtinář by měl žáky naučit literaturu nikoliv znát, ale milovat.

Pražské Gymnázium Jana Keplera má propracovaný systém, který boří chronologické vyučování a opírá se o žánrově časové bloky (groteska a absurdno, mýtus, román). Karel Lippmann z Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích vytvořil promyšlený systém zásadních literárních témat. Hledání individuálních cest je nezbytné, dobrých učebnic je málo a o světové literatuře se budoucí učitelé češtiny na vysokých školách stále téměř neučí.

A co se osvědčilo mně? Orientace na díla výrazných osobností, široký výběr knih, společná četba i dramatizace, aktualizace textů, promyšlené otázky a diskuse se čtenáři, která mnohdy donutí ty ostatní otevřít Orwella, Austenovou či Dostojevského ze zvědavosti, nikoli z donucení. A také archetypální témata, která procházejí literaturou od antiky přes Bibli, Shakespeara až k moderním románům.

Propojme příběhy se životem

Mnozí středoškoláci se s velikým příběhem literatury setkávají naposledy v životě. Více než formální rozbory je zajímají problémy, s nimiž se hrdinové potýkají – proč Taťjana neutekla s Oněginem, jak se Valjean a Dantes vyrovnali s vězením, čím se podobají manželské krize Medey, Maryši, Nory či Kareninů a proč musí Tolkienův Frodo i Bulgakovův Mistr opustit starý svět.

Při hledání souvislostí pomáhají právě stále se opakující témata: rodiče a děti, sourozenci, faustovské variace, osudová láska, přátelství, manželské krize, kristovské paralely, jedinec a moc, učitel a žák, lékař a pacient...

Pokud si učitel a studenti s tématem pohrají, příběhy ukážou, jak na sebe navazují, proč mají Kain i Shakespearova Kateřina obdobný důvod k řevnivosti a proč si při střetu s bezohlednou mocí podobně počínají Antigona, Kristus, Irvingův Owen Meany i McMurphy Kena Keseyho.

Literatura je zrcadlem života. Říká se, že učitel má vzbudit zájem, zažehnout jiskru. Dobrý češtinář by měl své žáky naučit literaturu nikoli znát, ale milovat. Všechno ostatní je naučí sama literatura.