Brexit a zápas o demokracii

Velká Británie si v žádném případě neprochází krizí demokracie. Naopak premiérka se tam pokouší o tradiční národní kompromis, který se snaží imperiální Unie zvrátit.

Karel Čapek kdysi napsal: „Kde vidíte parlament, vidíte kus Anglie, neboť Anglie zrodila parlamentarismus. Kde potkáte politickou demokracii, nalézáte kus anglického duchovního teritoria, neboť vytyčila ideály demokracie. A všude, kde platí ideály osobní svobody a důstojnosti, tolerance, úcty k individualitě a nedotknutelnosti lidských práv, tam je kulturní dědictví Anglie.“

Jak by se dnes divil, kdyby četl furiantské komentáře v českých médiích. Jak jejich autoři se špatně skrývanou radostí poukazují na politický rozvrat Británie trestané za pokus o odchod z „naší“EU. Mluví o krachu demokracie, o izolacionismu, nebo naopak o jakési nostalgii po slávě impéria, ba dokonce o ztrátě zdravého anglického rozumu a pragmatismu. Angličané prý podlehli demagogii v kampani k plebiscitu, který neměl být hloupému lidu vůbec povolen. „Brexit není krizí evropské integrace, která zašla příliš daleko, nýbrž britské politiky, strašidelný důkaz rozpadu demokratické jistoty,“napsal jeden komentátor.

Na každém šprochu pravdy trochu, škoda jen, že těmto autorům eurobudovatelské přesvědčení zabraňuje vidět krizi Unie v evropském kontextu, kde probíhají ostřejší násilné střety než v Británii. Ve Francii už propadl druhý prezident a lidé demonstrují v ulicích. Evropské společnosti jsou rozštěpené, protože se léta nacházejí pod nadvládou pravolevé vrchnosti. Ta si podmanila politický prostor vytvořením nadnárodní bruselské polovlády přednostního práva (acquis communautaire). Unie tak porušuje principy demokracie, svobodný politický proces blokuje doktrínou integrace a vyvolává často zmatený lidový odpor.

Nátlak světoobčanů

Dnešní spor trefně popsal britský novinář David Goodhart v knize The Road to Somewhere (Cesta někam). Politické klání socialistů se zastánci tržního hospodářství dávno ustalo a vznikla víceméně politicky jednotná profesní a intelektuální metropolitní vrstva lidí nezapojených do své komunity (národa) a místa, světoobčanů odkudkoli (anywheres), kteří se mohou kdykoli a kamkoli stěhovat, jsou doma všude i nikde a vnucují svůj globalistický zájem, vizi multikulturní antidiskriminační společnosti abstraktních lidských práv.

Paradoxně však tyjí z práce těch odněkud (somewheres), obyčejných lidí – farmářů, dělníků a všech dalších, kteří žijí mimo chráněné exkluzivní čtvrtě boháčů vázáni na svůj domov a jeho pod tlakem nekontrolované imigrace hroutící se kvalitě.

Čili nikoli bezradní populisté, ale bezdomá politická třída způsobila rozkol společnosti, k níž ztratila vztah. Ve svém vidění světa nechápe lásku k domovu a potřebu národního souručenství, sociální kapitál, bez něhož nemůže žádná společnost přetrvat. O demokracii a toleranci ani nemluvě. Ze svého bývalého domova, stále z velké části národního, usilují vytvořit internacionální společnost bez hranic. Proto podporují masovou migraci.

Podlehli snad Angličané demagogii během referenda? Neznám volební kampaň, jež by nepůsobila na city a nenabízela modré z nebe. Politická, obchodní a intelektuální elita v Británii vyvinula obří úsilí, aby zastánce brexitu zastrašila. Vláda za peníze daňových poplatníků a proti pravidlům nechala poslat do každé domácnosti brožurku

Nikdo v Británii nemluví o izolaci, ideálem brexitu je svobodný obchod se světem.

s katastrofickou hospodářskou vizí Británie v případě vystoupení. Měla smůlu. Voliče zajímalo něco jiného – na prvním místě suverenita (49 procent), kontrola hranic (33 procent) a přesvědčení, že členství Británie v Unii není schopné směřování k stále těsnější Unii změnit (13 procent).

Nemělo by překvapit, že se většina voličů (87 procent) rozhodla dávno před plebiscitem. V britské tradici jednoho společného národa nebylo možné po změně Evropského hospodářského společenství na integrační Unii donekonečna oddalovat plebiscit, jak to činila labouristická vláda. Hnutí za lidové hlasování nabylo mohutného národního charakteru a nakonec by obě hlavní politické strany rozložilo. Premiér David Cameron prohrál, protože Unie a zejména německá kancléřka nebyly ochotny z ideologické koncepce v ničem ustoupit.

V kontinentální Evropě proniká absolutistická tendence, tedy návyk rozhodovat shora dolů, i do demokratického systému vlády, kdežto Angličané se stále řídí tradicí liberální politiky a zákonů vytvářených zdola nahoru soudními precedenty, moc de facto ústavodární. Velmi jim záleží na jejich ostrovním území a hranicích. Nadvláda Unie bránila stanovení vlastních zásad přijímání cizinců, základního principu suverenity, a proto nebyla dlouhodobě udržitelná.

Nikdo v Anglii nemluví o izolaci, ideálem brexitu je svobodný obchod se světem, zejména s anglosférou. Kontrola hranic nemá zavřít dveře kvalifikovaným pracovníkům, má však zastavit příval chudiny z Rumunska, která porodností ve štědrém sociálním státě už trumfla i Pákistánce (2017). Tak jako bouřící se Italové, i Angličané doplatili na svou svobodomyslnost a pohostinnost.

Jde tedy opravdu o krizi anglické demokracie? Premiérka usiluje o tradiční národní kompromis. Má však zatím smůlu, většina parlamentu se staví proti lidovému rozhodnutí, což se snaží využít „imperiální” Unie a brexit zvrátit. Jak by pak ale mohla zastupitelská demokracie zoufale a existenciálně rozpolcený národ reprezentovat? Karel Čapek by jistě nepochyboval, že právě v Anglii se nakonec ti odnikud s těmi odněkud domluví. V EU to snadné nebude.