Když se svět zeptá, kam patříte
Kauza Huawei vyostřila trend, který je pozorovatelný už delší dobu. Je jím jakoby neodkladná a neomluvitelná výzva k vyslovení identity. Stručně se dá vyjádřit naléhavou otázkou: Kam patříš? Nebo: Kam chceš patřit? Myšleno natvrdo i v globálním měřítku.
Chceme-li časově vymezit zrod tohoto trendu, určitě nevznikl v desetiletí bezprostředně po konci bipolárního soupeření amerického a sovětského bloku, tedy v posledním desetiletí dvacátého století. Až je v tom cosi symbolického, protože devadesátými léty končilo i druhé tisíciletí. Tehdy existoval bezelstný unipolární svět pod vedením USA, takže Francis Fukuyama mohl bez uzardění mluvit o konci dějin. Tedy o konečném vítězství liberální demokracie. Nové století a tisíciletí bylo stejně jako století dvacáté očekáváno s velkými nadějemi.
Čas však nerudovsky oponou trhnul již 11. září 2001. V tu dobu se ozvaly hlasy, že svět má nakročeno k multipolaritě, která v jistém bezvládí, než se situace ustálí, může být dramaticky nebezpečná. Ruský prezident Vladimir Putin se vypořádával s jelcinovskou anarchií, čečenskou válkou a zatoužil znovu po velmocenském statutu. Čína dál kráčela neuvěřitelnými procenty růstu HDP, snižováním chudoby a technologickým rozvojem k supervelmocenské roli.
Řešit toto dilema je spolu s čínským a ruským prezidentem aktuálně na Donaldu Trumpovi. Kdo si myslí, že by se do té role hodil spíš někdo jako Franklin Delano Roosevelt, není sám.
Obviňovat přímo Trumpa z toho, že nás nutí, abychom se bez vytáček vyznali z toho, kam patříme, by nebylo spravedlivé. Jen k tomu dvěma léty svého vládnutí vytvořil podmínky.
Přihlásit se k západnímu světu není pro drtivou většinu obyvatel naší euroatlantické civilizace v podstatě žádný problém, v jiné kultuře žít nechceme. Ale zároveň se po nás čím dál více také chce, abychom se postavili proti tomu opačnému – kapitalismu neliberálnímu. A to už je složitější. V lidské povaze během civilizačního rozvoje převážilo vědomí, že lepší než se střetnout je se konfliktu vyhnout, nebo nejraději se dohodnout. A to jsou dvě strategie, o které je třeba se v zájmu přežití opřít.