Slečně Julii by bez zpěvu bylo mnohem lépe

Do svatojánské noci zasadil švédský klasik August Strindberg své patrně nejslavnější dramatické dílo, Slečnu Julii. Ač se děj odehrává na pozadí magického večera, hra spadá do autorova naturalistického období. Ústředním motivem jsou lidské vztahy a hlavně snaha vymanit se z pevně daných společenských struktur.

Sluha Jean je zde pokoušen koketní slečnou Julií, mladou dcerou hraběte, kterému slouží. A protože ji sám tajně miluje, překročí oba při náhlém vzplanutí konvence, aby pak nad ránem řešili, co dělat s tak bezvýchodnou situací.

Strindbergovu klasiku si vybralo nové pražské Divadlo Na Maninách, které chce divákům nabízet komorní hry v podání známých tváří. Sluhu Jeana ztvárňuje Jan Révai, herec a tanečník známý spíše z televize a muzikálů. V dramatické úloze překvapil – svého Jeana podává dokonale rozpolceně, v první polovině je jeho sluha ctižádostivým rovným mužem, který útoky mladé šlechtičny doslova trpí. V té druhé, kdy nad ní získává navrch, se náhle mění v uzurpátora, čímž naplno vyjevuje svou plebejskou malost. Jeho postava prodělává největší oblouk, Révai je tak jasným hrdinou večera.

Rozdílné poloviny

Slečna Julie v podání Lucie Jagerčíkové zvládá lépe svou první koketní polohu, kdy je pravou femme fatale. V druhé části, kdy se její postava sesype, se příliš brzy mění v lítostivou trosku a nemá kam gradovat. To je zásadní problém celé inscenace: první polovina překvapí až elektrizujícím erotičnem, které mezi hlavními postavami vytváří. Po přestávce se však začíná doslovným ztvárněním jejich společné noci, což Strindberg v originále pouze naznačuje. Následný střet obou postav se odehrává nad ránem za neustálého padání nábytku, vzlykání a přepjatých gest.

Nastudování příliš tlačí na pilu a divadlo postrádá nadhled, který více než sto třicet let staré drama potřebuje. Látce nepomáhá ani fakt, že třetí osobu, kuchařku Kristinu, hraje velmi mladá Františka Stropnická. Její postava měla být ve Strindbergových plánech zdaleka nejstarší, což vysvětluje její duševní vyzrálost nad oběma zmatenými hrdiny.

Největším problémem však zůstávají pěvecké vsuvky z pera Václava Kopty. Zcela zbytečná čísla strhávají severské drama až k nechtěné parodii a vyvolávají v publiku smích. Zkušený režisér Libor Vaculík je sice znám především z muzikálů, toto však jistě nechtěl.