Pražská mafie nabízela bony
Pro kvalitní maso či kazeťák museli zákazníci do Tuzexu, vypráví další díl seriálu 30 let svobody
Eliška Stodolová
PRAHA Dlouhé fronty před obchody, kolem kterých se nenápadně pohybovali překupníci neboli veksláci. Ti nabízeli bony neboli tuzexové poukázky, za které si lidé mohli koupit zboží, jež v běžných obchodech nesehnali. Třeba džíny nebo kvalitní elektroniku.
To byl známý pražský výjev z doby před třiceti lety v oblasti nakupovaní. „Smyslem bylo, aby nikdo hlady neumřel, na kvalitu se už tolik nedbalo,“popisuje tehdejší trh historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Libor Svoboda. Pokud chtěl zákazník něco lepšího, musel do Tuzexu – obchodu, jehož název je tvořen slovy tuzemský export.
„Režim nedokázal uspokojit poptávku místních. I tenkrát lidé uměli vydělat peníze, ale neměli je za co utratit. Kupovat nekvalitní zboží nechtěli a zahraniční zboží jim režim nedokázal zajistit, a to i z důvodu, že byl vázán různými dohodami, jako bylo RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci, obchodní organizace sdružující socialistické státy, pozn. red.),“popisuje historik. A proto dal stát vzniknout obchodům se západním zbožím. Podle Svobody byly zřízeny primárně z toho důvodu, aby režim z lidí vytáhl vydělané peníze.
První tuzexové obchody vznikly v Praze v roce 1957. O jejich zřízení informovalo tehdejší ministerstvo i stranický tisk Rudé právo. „V novém podniku zahraničního obchodu Tuzex se bude zboží prodávat na odběrné poukázky neboli bony. Výměna valut bude považována za včasné splnění povinnosti zákona o devizovém hospodářství,“popisují tehdejší noviny.
Za dolar 6, nebo 27 korun?
Bony měly ze začátku platnost pouze tři měsíce, později rok. Stát tak chtěl lidi donutit k rychlé útratě. K důvodu, proč obchody režim zřídil, vydal dobový tisk vysvětlení: „Posláním je vycházet vstříc diplomatům, turistům i držitelům cizozemských platidel a valut. V přízemí prodejny je zřízena směnárna Státní banky, která vyměňuje valuty za bony v různé hodnotě podle platných zahraničních kurzů,“informovalo Rudé právo.
Zahraniční měna se do tehdejšího Československa dostávala různými cestami. Například ji lidem posílali příbuzní žijící v zahraničí. Režim také vysílal zaměstnance pracovat za hranice státu. „Tehdy se jezdilo do severní Afriky, která potřebovala montéry, do Libye odjížděli vojáci či instruktoři a režim jim dával výplatu zčásti v bonech,“popisuje historik.
Podle Svobody byl však oficiální státní kurz tragický. Státní banka tehdy za dolar vyplatila přibližně šest korun. „To přímo zapříčinilo vznik překupnických skupin, takzvaných veksláků,“vzpomíná Svoboda. Ti tehdy nabízeli za dolar až 27 korun. Koruna totiž nebyla tak silná, jak režim tvrdil.
Překupník odkupoval zahraniční měnu v podobě marek nebo dolarů od diplomatů a turistů, a protože byl kurz pro obě strany výhodnější, peníze se do státní banky nedostaly. Získané valuty vekslák směnil s jiným za bony a prodal je dál. Místní zaplatili přibližně 5 korun za jeden bon. Překupníci se podle historiků rozrostli až do početných společností připomínajících mafii a dokázali si zmíněnou profesí přijít na velké peníze. Zmínky o nich lze najít v dokumentech kriminálního oddělení Veřejné bezpečnosti i Státní bezpečnosti, jimž byli výrazným trnem v oku.
Ceny určoval stát
Podle Svobody byl sice podnik nazván národním podnikem, ale vše řídil direktivně stát. Ten rozhodoval o tom, co a za kolik se bude prodávat.
V Tuzexech se dalo sehnat zboží, které lidé v běžném obchodě nenašli. Jednalo se třeba o různé druhy zahraničních čokolád, kávu, granulovaný čaj, kazeťáky, barevné televize, digitální hodinky, kalkulačky, zahraniční gramofonové desky, džíny i džínové bundy značky Levi’s, koření, různé druhy ovoce, balené maso, ale i auta.
„Samozřejmě se prodávaly i sovětské náhražky, ale ty byly kvalitou nesrovnatelné. Vzpomínám na tu jejich náhražku Coca-Coly, která i tak byla třikrát dražší než půllitr piva. V hospodě stála přibližně 15 ČSK a žádná chuťová hitparáda to teda nebyla,“vzpomíná Svoboda.
Za stejnou cenu prý sehnal v restauraci i smažený sýr se šunkou.
Po sametové revoluci se uvolnil zahraniční trh, a proto v 90. letech tehdejší Tuzexy zanikly.
Socialistické obchodní domy
„V 70. a 80. letech se potom začaly objevovat i první obchodní domy. To byly takové zmenšené verze dnešních hypermarketů,“vzpomíná Svoboda. Mezi nejznámější patřil PRIOR, který prodával všechno od potravin až po oblečení.
Zboží bylo rozděleno do menších prodejen. Nechybělo ani občerstvení a bar. Platit se dalo na rozdíl od Tuzexů korunami, a tudíž nebylo třeba peníze měnit. Koupi luxusního drahého zboží si ale většina místních nemohla dovolit. Mezi další patřil například Dům módy nebo ESO, prodávající mimo jiné párky a paštiky.
V obchodních domech se také začali objevovat první jezdící schody. „Jízda na nich byla pro mě tehdy, jako kluka, jeden z největších zážitků. Bylo to něco neskutečného,“popisuje Svoboda.