Na olympiádu už jako reportérka. Šťastné odcházení ASH
Hrůzo hrůz, přijde teď samota? Prázdnota? Nebo snad, slovy jednoho poněkud impulzivnějšího klasika, rovnou polosmrt?
Sportovní konce opravdu nebývají jen snadné, někdy dokonce uvrhnou bývalé hvězdy do depresí. Ale mohou být i pozitivní, rozzářené. Jako tenhle. „Nerozhodla jsem se bezhlavě ani lehkovážně. Roli hrál věk i pozice, v níž moje kariéra je. Dosáhla jsem skoro všeho, čeho se ve čtyřhře dosáhnout dá. Necítím, že by mi něco chybělo. Mám čisté svědomí, že jsem tomu dala maximum,“vyprávěla Andrea Sestini Hlaváčková.
Kvůli těhotenství přerušuje kariéru, ale ani nemusíte mít kurz čtení mezi řádky, abyste v tom cítili víc. Také díky „lexu Serena“, tedy pravidlu umožňujícímu tenistkám nově využívat i v této situaci chráněný žebříček, se může vrátit. Ale...
„Nikoho nesoudím, vůbec ne. Ale nelíbí se mi představa, že by mělo moje dítě vyrůstat na turnajích. Tomu bych se chtěla vyhnout.“
„Byla jsem připravená, že mě miminko odsune z tenisového prostředí. Nechci si zavírat dveře, ale ani si to teď nedovedu moc představit.“
„Začínám se dostávat do klidového režimu, už mi nevadí. Užívám si to. Mám malinko víc volného času, ale zaplňuji si ho povinnostmi a radostmi, které jsem dříve neměla možnost dělat.“
Sestini Hlaváčková zářila roky „jenom“v deblu, ale upřímně – za takový výčet trofejí by skoro každá mladá slečna, která začíná kdekoli ve světě běhat po kurtech, zvažovala snad i smlouvu s ďáblem. Olympijské stříbro.
Dvě vítězství ve Fed Cupu. Dva vyhrané grandslamy v deblu (a navrch ještě jeden v mixu). Triumf na Turnaji mistryň. A dalších 24 deblových pohárů! „Jediné, čeho jsem nedosáhla, bylo první místo v žebříčku. Dvakrát jsem se ocitla blízko, ale pořád vlastně hodně daleko,“říká; nejvýše se dostala na 3. pozici. „Nepovedlo se, ale ranking je jen číslo. Důležitější byly jednotlivé úspěchy. Nejvíc pro mě byla a bude olympijská medaile z Londýna,“srovnává.
Její příběh zas a znovu potvrzuje, jak výjimečné tenistky Česko má. Dívka z rodu plzeňských sládků nedobyla Wimbledon jako Petra Kvitová, nehrála grandslamová finále v singlu jako Lucie Šafářová či Karolína Plíšková. Přesto uspěla.
A ještě k onomu loučení – ať už je definitivní, nebo třeba dojde na návrat a vysněnou derniéru v All England Clubu. Někteří sportovci trpí tím, že cítí své dílo jako nedokončené, což vlastně platí i o jakékokoli jiné profesi. Trápí vás zpětné výčitky, věčná „co by, kdyby“. Tohle je opačný případ. ASH vytěžila dost možná maximum. A nejen co do vybojovaných velkých zápasů.
Díky své aktivitě na sociálních sítích má dost fanoušků. V televizi si zkouší práci pro sportovní pořady, po boku jiného exolympionika Tomáše Vernera moderovala předloni pražské Valné shromáždění národních olympijských výborů, kde hovořila i k princům a šejkům.
„Tahle práce mě zajímá a baví. Přináší mi něco podobného jako tenis: určitý adrenalin, stres, výzvu. A jsem pořád ve sportovní oblasti. Snad tyhle plány vyjdou. Jednou bych chtěla zase jet na olympiádu – jako reportérka,“říká.
Osud umí být vrtkavý, nejistý je úděl lidský. Ale zdá se, že za tímto sbohem žádná polosmrt nečíhá.