Číňané byli „bílí“, dokud jim běloši nezačali říkat „žlutí“

Obyvatelé východní Asie přišli k označení „žlutá rasa“tak trochu jako slepí k houslím. Možná se tak stalo z trucu nebo ze vzteku, případně z hlouposti nebo falešné nadřazenosti. Evidentní je, že se skutečnou barvou kůže to nemá moc společného.

Až do 18. století označovali Evropané Číňany a Japonce jako „bílé“. Misionáři nebo cestovatelé o obyvatelích východní Asie často referovali takto: „Jsou stejně bílí jako my“. Pak se to nějak zvrtlo.

„Jak Východoasijci vzdorovitě odolávali kulturní asimilaci a odmítali se zapojit do evropských systémů obchodu, náboženství a mezinárodních vztahů, v očích Západu pojednou ztratili svoji bývalou bělost a ‚ztemněli‘ do žluta,“napsal Michael Keevak, profesor Národní tchajwanské univerzity.

Představa dorazila do Asie

Koncem 19. století se už o „žluté rase“hovořilo ve všech evropských jazycích. Výraz navíc „zpopularizovala“paranoidní představa německého císaře Viléma II. o „žlutém nebezpečí“. Zhruba v této době infiltrovaly představy o „žlutých“(sami Asijci tak o sobě nepřemýšleli) do východoasijských kultur spolu s převratnými vynálezy evropské vědy a techniky. Setkaly se s nejrůznějšími reakcemi, od radikálního odmítnutí až po komplikované rozbory termínu. Například v Číně prý byla „žlutá rasa“považována za myšlenku poměrně přitažlivou, neboť žlutá barva byla v tamní kultuře vždy váženou. Žlutá či zlatožlutá Číňanům konvenuje, v jejich očích je nadřazena bílým (či stříbrným) zápaďanům.

V Japonsku však žlutá nebyla spojována s tak příjemnými asociacemi jako v Číně, proto tam představu žluté rasy odmítali. Navíc Japonci nechtěli mít nic společného s Číňany, vůči nimž se cítili nadřazeni.

Věda dnes považuje podobné fantazijní rasové koncepce za bezpředmětné. Nicméně o Asijcích se stále jako o „žlutých“často hovoří. Proč vlastně? (kro)