Inkluze po česku nefunguje

Na ministerstvu školství aktuálně finišují práce na novele inkluzivní vyhlášky. Změny ve společném vzdělávání byly sice připraveny již loni na jaře, ale po jejich představení veřejnosti se kolem vyhlášky rozpoutal velký boj.

Neziskovky, které byly u přípravy původní vyhlášky v roce 2016, se rozhodly změnám stůj co stůj zabránit. Na opačné straně barikády stojí učitelé, kteří žádají výrazné změny v celkovém nastavení inkluze. Pedagogové z praxe jsou rádi, že je ministerstvo školství alespoň částečně vyslyšelo, a snaží se napravit, co Kateřina Valachová pokazila.

Exministryně školství za ČSSD prosadila radikální změny v nastavení inkluze navzdory výtkám Asociace speciálních pedagogů, ředitelů škol i učitelů. Nechala zrušit přílohu rámcového vzdělávacího programu, podle níž se učili žáci s lehkým mentálním postižením. Výsledkem je, že místo 20 hodin pracovního vyučování na druhém stupni základní školy mají pouze tři čtyři hodiny jako všichni ostatní. A namísto toho, aby se učili praktickým dovednostem, které uplatní v životě a práci, vysedávají zbytečně na hodinách chemie, cizího jazyka nebo fyziky. Seškrtán jim byl i počet hodin matematiky a češtiny. Nově mají druhý cizí jazyk, na který samozřejmě nestačí.

Inkluzivní vyhláška stanovila, že žáci se speciálními vzdělávacími potřebami budou navštěvovat přednostně běžné třídy spádových škol. Zatímco dříve se jim věnoval speciální pedagog ve speciální třídě, kde měli kolem deseti spolužáků, nyní se ocitli ve třicetihlavých třídách, kde je vyučuje učitel, který speciální pedagogiku nestudoval. Když má štěstí, přidělí mu po několika měsících čekání poradna do třídy asistenta. Ten má ovšem většinou jen maturitu a k ní 120hodinový rychlokurz. Výsledkem je, že se marně plýtvá energií učitele i asistenta a speciální pedagogové se k dětem skoro nedostanou.

Jinde to jde

Přínos pro žáky je mizivý, náklady obrovské. Z původně odhadované jedné miliardy korun ročně je to již čtyřikrát více. A místo toho, aby učitelé dostali za svou práci navíc nějaké odměny, loni jim museli ředitelé škol snížit příplatky, protože kvůli financování inkluze chyběla v rozpočtu další miliarda.

Tak to dopadá, když se o školství rozhoduje nekoncepčně a změny nejsou nejprve vyzkoušeny, nýbrž protlačeny shora lobbistickými skupinkami. Chápu, že se proti chystaným změnám v inkluzi začaly tyto neziskovky ozývat, když ministerstvo školství změnilo kurz a oznámilo, že takto nelze dále pokračovat. Když jsme dělali v Pedagogické komoře anketu, co nejvíce trápí učitele, nebyly kupodivu na prvním místě nízké platy, ale právě společné vzdělávání. Jen dvě procenta učitelů souhlasila se současnou podobou inkluze. Dnes a denně totiž vidí, že inkluze po česku nefunguje. Není přínosná pro žáky a školám i poradnám přinesla jen hory nové administrativy. Nyní proti sobě stojí dva tábory. Na jedné straně ministerstvo školství společně s pedagogy, kteří se potýkají s nedomyšlenou inkluzí na vlastní kůži. A proti nim lidé z neziskovek, kteří jim radí, jak by to dělali oni, kdyby to uměli. Většinou z pohodlných křesel svých kanceláří formou článků, případně formou školení učitelů a budoucích asistentů, jež organizují. Přímo s dětmi ve školách do styku nepřicházejí.

Nechci všechny neziskovky házet do jednoho pytle. Řada z nich dělá přínosnou činnost. Problém je, když úzká partička lidí začne lobovat za změny zákonů a vyhlášek, které negativně ovlivní práci desítek tisíc učitelů. V loňském rozhovoru pro Učitelské noviny se současný ministr školství Robert Plaga vyjádřil na jejich adresu takto: „Považuji za naprosto neseriózní, aby účastník diskuse vzal nehotový text a stěžoval si na něj v době, kdy se o něm ještě jedná. To beru stále jako velký faul.“

V rozhovoru také zaznělo, že některé neziskové organizace poslaly stížnost premiérovi a evropským orgánům. Přímo je jmenována například Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Její předsedkyní je Klára Šimáčková Laurenčíková. Jméno je důležité, neboť její manžel Pavel Šimáček je ředitelem neziskovky s názvem Institut pro sociální inkluzi. Obě jmenované organizace vystupují proti současným změnám v inkluzi. V tom je podporují další neziskovky, jako je Rytmus, kde rovněž pracuje Pavel Šimáček, EDUin, Rodiče za inkluzi apod. Tyto organizace mají leccos společného – počet členů v řádu desítek a kromě této nereprezentativnosti hlavně nulovou odpovědnost za změny, které prosazují. Práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami totiž oddřou zdarma přetížení učitelé, nikoliv zaměstnanci neziskovek.

Zatímco média jsou plná komentářů a vyjádření pracovníků těchto trpasličích neziskovek, zástupce reprezentativních profesních organizací učitelů a ředitelů škol, které mají stovky až tisíce členů, novináři neoslovují. I kvůli tomu se u nás prosadila naprosto nefunkční forma inkluze. Přitom ve Finsku funguje podobný systém, jaký byl u nás před rokem 2016. Zatímco v Čechách skomírají speciální školy na úbytě a počet speciálních tříd v běžných školách rok od roku klesá, ve finském školství prosperují. A nikdo Finsku nevyhrožuje, že porušuje mezinárodní úmluvy a nežene ho před soud, jak se to stalo České republice. Nikdo nebrání tomu, aby se děti s různými speciálními vzdělávacími potřebami mohly učit společně nejen v běžných třídách a školách, ale i ve třídách a školách speciálních. A nikdo je tam nepřejmenoval na školy a třídy „zřízené podle paragrafu 16 odst. 9 zákona“, jak to udělali čeští byrokrati. Doufejme, že i u nás brzy zvítězí zdravý rozum.

Tak to dopadá, když se o školství rozhoduje nekoncepčně a změny jsou protlačeny shora.