Zvláštní školy jsou s námi už 150 let
Školy pro handicapované děti fungují už 150 let.
Na začátku června 1929 se učitel Antonín Kessl vydal na čtrnáctidenní studijní cestu do Švýcarska. Ve škole dostal dovolenou a na cestu obdržel od tehdejšího ministerstva školství a národní osvěty dotaci ve výši dvou tisíc korun československých.
Kromě neděle 10. června, kdy odpočíval v Lucernu a okolí, pilně pracoval. Během své cesty si prohlédl celkem třináct ústavů, kde se vzdělávaly handicapované děti. V poznámkách, které si přivezl ze své studijní cesty, si všímá například toho, zda jsou školy částečně financovány z výrobků svých chovanců, jak je připravují pro budoucí povolání, jak často umožňují návštěvy rodičům nebo jak své chovance trestají.
Poznatky z jeho cesty byly cenné pro rychle se rozvíjející systém pomocného školství v tehdejším Československu. To už v té době mělo za sebou poměrně dlouhou historii.
Základy dnešního speciálního školství, o kterém se nedávno tak bouřlivě diskutovalo v souvislostí s inkluzí, však byly položeny mnohem dříve. Takzvaným Hasnerovým školským zákonem z roku 1869.
Tehdejší školský zákon nařídil, aby zemské sněmy v tehdejším Rakousku-Uhersku zakládaly (a také financovaly) školy pro tělesně a mentálně postižené děti a výchovné ústavy pro „mravně zpustlou mládež“. Letos od vyhlášení tohoto v mnoha ohledech revolučního zákona uplyne 150 let.
V té době zřizované školy měly z dnešního pohledu k ideálu hodně daleko. Psychologie dětského vývoje byla v plenkách, metody, jak vzdělávat nevidomé, neslyšící nebo mentálně postižené děti, si školy vytvářely za provozu. Ještě za první republiky, kdy zažilo pomocné školství obrovský rozmach, byli učitelé na pomocných školách samouci – přednášky ze speciální pedagogiky se do jejich vzdělávání dostaly až po druhé světové válce.
Přesto na pomocných školách té doby působila řada osobností, které experimentovaly s překvapivě moderními vzdělávacími metodami. Patřil k nim i František Bakule, první ředitel už za první republiky světově uznávaného Jedličkova ústavu, který v roce 1913 založil Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků vedený právě Rudolfem Jedličkou. Na pražském Vyšehradě sídlí dodnes.
„František Bakule k dětem přistupoval jako k individualitám, u každého rozvíjel přirozené vlohy, děti se učily samostatnou prací a s ohledem na budoucí uplatnění,“píše se v knize Národní školství za první československé republiky. Bakule se brzy po první světové válce ve zlém rozešel s Jedličkou a založil si ústav vlastní. Ten byl jako řada dalších institucí této doby částečně financován z prodeje rukodělných výrobků žáků a z výtěžků jejich koncertů. V roce 1935 ale skončil v nucené dražbě.
1 500 korun navíc
V té době už měly pomocné školy i zákonem nastavená pravidla. Učilo se v nich podle upravených osnov. Když pak na konci května 1929 (jen pár dní před Kesslovou cestou do Švýcarska) začal platit zákon o pomocných školách, zabýval se například i počty dětí ve třídě nebo platy učitelů.
„ Do té doby se učitelé mohli s městy hádat, že nemohou mít 50 postižených dětí ve třídě, ale nemuselo jim to být nic platné,“říká historička Magdaléna Šustová z Národního pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze.
Tehdy totiž zákon nově nařídil, že v pomocných třídách nemůže být víc než 20 dětí. V běžných školách v té době bývalo ve třídě od 50 do 80 žáků.
Myslel i na náročnou práci učitelů. Ve srovnání s kolegy z běžných škol měli zkrácený úvazek a dostávali také o 1 500 korun ročně navíc. „Nebyla to úplně zanedbatelná suma, začínající učitel si v té době vydělal zhruba tisíc korun měsíčně,“říká Šustová.
Přestože počet škol v Čechách a na Moravě narostl z předválečných 43 pomocných tříd do roku 1936 na celkem 210 českých a 107 německých tříd, řada handicapovaných dětí do školy nikdy nechodila.
To se po roce 1948 změnilo. Dětí ve speciálním školství až do 80. let neustále přibývalo. V roce 1960 jich bylo zhruba 31 tisíc, v roce 1970 přes 45 tisíc a v roce 1981 navštěvo- valo tehdy zvláštní a pomocné školy už téměř 60 tisíc dětí.
Byl to obrovský úspěch. Do školy chodily poprvé všechny děti, které s ohledem na svůj handicap mohly. Na druhou stranu poslední velký nárůst počtu žáků přišel po roce 1978. Tehdy školský zákon zkrátil základní školu z devíti na osm let.
Zda se o to, že zvláštní školy narostly téměř o třetinu, postarala lepší diagnostika v poradnách, nebo spíš to, že řada dětí zvýšené tempo nezvládala, si Šustová netroufá spekulovat. „Pravda je, že v té době také prudce přibylo propadlíků, děti, které dříve školu zvládaly, byť se špatnými známkami, najednou nestačily,“říká Šustová. A že právě v té době školy praskaly ve švech pod náporem Husákových dětí, tomu určitě také nepomohlo.
„Metody, jak vzdělávat postižené děti, si školy vytvářely za provozu.“