Členové Islámského státu nějak vylézají z děr

Čím víc džihádistů bylo zabito a čím víc lidí z obklíčené poslední vsi uteklo, tím víc je jich paradoxně uvnitř.

BAGHÚZ Vypadá to, že Islámský stát má v poslední vesnici, kterou ještě drží, tunel do Austrálie, odkud bez přestání vylézá zástup nových bojovníků, jejich žen i dětí.

Příběh dobývání zapadlé syrské vsi jménem Baghúz, jejíž pád byl ohlášen na začátek února, ukazuje, že na Blízkém východě je obvykle všechno jinak a spoléhat na tamní informace nikam nevede.

Před deseti dny například obléhatelé oznámili, že území IS se scvrklo na 700 metrů čtverečních.

Problém je, že to je plocha menší než házenkářské hřiště. Obléhající by si přes ni mohli přehazovat míč.

Potom se rozloha džihádistické poslední bašty zvětšila na kilometr čtvereční, což nejsou ani dvě fotbalová hřiště. Pak, jak se obklíčení a dobývání protahovalo a obránci ztráceli další půdu, jejich území se paradoxně stále zvětšovalo.

Podobně to je s počty lidí, kteří zůstávají uvnitř. Čím víc džihádistů bylo zabito a čím víc lidí odtud uteklo, tím víc jich tam je.

Před dvěma týdny se říkalo, že civilistů, tedy rodin džihádistů a jejich zajatců, je tam asi 1 600. Jen minulý týden jich ale z Baghúzu uprchlo na šest tisíc. Teď se předpokládá, že je jich tam zhruba stejně.

Před dvěma týdny tam mělo být celkem asi 300 bojovníků. Pondělní odhady jsou, že jich je asi tisíc.

„Nikdy jsem nic takového neviděl,“řekl jeden užaslý Kurd z armády obléhatelů podporovaných Američany a dalšími západními vojáky.

Podle satelitních snímků se poslední bašta Islámského státu skládá z 54 stanů, několika polorozpadlých domů a pár nahodile rozestavených aut. To je zbytek chalífátu, jehož expanze před lety děsila svět.

Mezi stany jsou vykopány díry, což jsou zřejmě vchody do tunelů. Jsou jich prý desítky. Většina lidí žije uvnitř, pod zemí. Dobýt 54 stanů vypadá jednoduše, tak proč se to tak táhne?

Znovu: je to Blízký východ, a tak nic není, jak se to jeví.

Například: míň než deset kilometrů od Baghúzu stojí tři samohybné houfnice Caesar francouzské armády. Mají ráži 155 milimetrů a dostřel 40 kilometrů. Středověké ležení Islámského státu se stany i tunely by přeoraly za pár minut.

Totéž by dokázala americká letadla. A kurdské jednotky by uměly dobýt vesnici metr po metru.

Navíc „teroristé jsou bez vedení, bez komunikace, v rozkladu a na pokraji kolapsu“, jak oznámila před pár dny francouzská ministryně obrany Florence Parlyová, která sem přijela povzbudit čtyři desítky francouzských dělostřelců. „A tak už ten boj skoncujme,“řekla.

Ale nějak to nekončí. Už to budou tři týdny, co Donald Trump ohlásil konec IS „během pár dnů“. A nic.

Hlavní problém jsou civilisté. Jsou směstnáni na malém prostoru jako Číňané v bazénu. Nikdo si nevezme na svědomí ženy a děti. Je jedno, že část z nich jsou rodiny džihádistů. Bombardovat je, když kamery byly daleko, nebyl problém, ale tady by to už nešlo propagandisticky ustát.

Další problém je, že ani Kurdům se nechce zbytečně hnát své vojáky na zteč, když válka je vyhraná. Jak ukázaly předchozí bitvy v syrských a iráckých městech, jde to hodně ztuha, protože džihádisté mají všude nálože a sebevražedné atentátníky.

A tak se to řeší klasicky blízkovýchodně. Kurdové, které chtěli džihádisté vyhladit, je teď občas zásobují jídlem. Za to dostanou část rukojmích. Když bude IS dlouho hladovět, vydá postupně skoro všechny. A mezitím džihádisté zkoušejí vyjednávat, aby je nechali odejít do Idlíbu, kam se dosud poražení radikálové vždy odkládali jako do popelnice. Ale protože jsou poslední, nikdo je odejít nenechá. Padnou, nebo budou zajati tady.

Baghúz je jejich konečná.