Ach, ta mámivá vidina katalánské nezávislosti

Kamila Struhy, editora MF DNES

Barcelonou před pár dny už poněkolikáté pochodovaly desetitisíce lidí a Španělsko se chvěje v základech. Složitě poslepovaná stavba několika národností v čele s monarchou má totiž velký problém. Stále více Katalánců volá po nezávislosti. Požadavek je to legitimní, ale současně velmi nebezpečný. I proto se mu centrální madridská vláda brání. Kdyby to teď umožnili Kataláncům, můžou s něčím podobným brzy přijít Baskové. A pak třeba další a co zbude...

Na současný průšvih se zadělalo už za diktátora Franka, který ve 30. letech potlačil Katalánce usilující o více autonomie. Násilnou centralizaci mu stejně jako Baskové nikdy nezapomněli. A nechuť k madridské vládě, tu větší, tu menší, probublává na povrch v době každé krize.

Řešení mělo přinést moderní Španělsko v čele s monarchou. Země v 70. letech minulého století postupně začala s demontáží reliktů fašistické éry. Regiony včetně Katalánska dostaly slušnou míru autonomie. Jenže to zásadní zůstalo – unitární stát. A zákon v této věci stojí na jeho straně, jak už několikrát dokázal svými rozhodnutími španělský ústavní soud. Jednota celku je pro něj víc než nezávislost jeho částí.

S autonomií je to vždy těžké, ten, kdo ji užívá, chce většinou stále víc. I Katalánsko. Centrální vláda kličkuje, ale občas na něco kývne. Často tehdy, když politická strana (hlavně socialisté), která je u moci, něco potřebuje od katalánských poslanců v centrálním parlamentu. Jenže ať levičák, nebo pravičák, nikdo by si nedovolil sáhnout na unitární stát. To je tabu.

Tímto způsobem prošlo posílení katalánské autonomie v roce 2006. A vypadalo to, že tlak z Barcelony zase na čas ustane. Jenže ústavní soud část Statutu o autonomii v roce 2010 zrušil. V Katálansku nastalo rozčarování, lidé už byli nastavení na „novou dobu“, a stejně tak šéfové tamních partají. A teď to- hle, samozřejmě se podvědomě objevil stín generála Franka, zvláště když podání k ústavnímu soudu dala konzervativní lidová strana, jeho pohrobci. Ti už tehdy vládli také v Madridu. Začala ostrá přestřelka slov. Z původní diskuse se stala zákopová válka, ve které nikdo nebyl ochoten ustoupit. A tehdy katalánští politici vynesli nebezpečnou kartu: referendum o nezávislosti.

Zkrátka se narazilo na limity španělského politického systému. Ústavní soud sice referendum zakázal, místní katalánská vláda však v roce 2017 neposlechla. První porušení zákona. V plebiscitu si Katalánci odhlasovali samostatnost, ale přišlo méně než 50 procent voličů, protože ho mnozí bojkotovali. Žádné oslnivé vítězství. Přesto tamní vůdcové vyhlásili nezávislost. Další porušení zákona. S vůdci „vzpoury“v posledních dnech probíhá pečlivě sledovaný soud nebo uprchli do exilu.

Legálně vzato má v rukou trumfy španělská centrální vláda – vůdcové „vzpoury“porušili zákon a trest je nevyhnutelný.

Jenže dlouhodobě utrpí právě ona. Jen se prohloubí propast mezi ní a klíčovým regionem. Stále více Katalánců, a to i ti, kterým bylo dříve jedno, kdo vládne, když se mají dobře, začíná cítit nechuť k postupu Madridu. Mají pocit, že slouží jen jako daňový oslíček, který se musí stále třást. Ač průzkumy tvrdí, že stoupenců i odpůrců nezávislosti je přibližně 50 procent, mohlo by se to brzy změnit. A pokud bude dál pokračovat dialog hluchých, mohlo by dojít i na oboustranné násilí, které nic nevyřeší. Nikdo se nechce vrátit do časů teroristů z IRA a ETA.

Zvláště Španělsko, které čekají na jaře třetí volby za čtyři roky. Protože se zase rozpadla vláda. Socialisté ani lidovci nejsou schopni skládat stabilní většinové kabinety, což jednání o autonomii také nepomáhá. Iberský poloostrov tak čeká žhavější léto než obvykle.