Uložit dokonalý trest je dnes téměř nemožné
„Soudce potřebuje mít více informací o člověku, o němž rozhoduje, aby trest měl smysl,“říká právník Jakub Drápal, který zkoumá trestní rozsudky.
Proč se za stejné trestné činy ukládají rozdílné tresty? Jsou přísnější zkušení soudci, nebo jejich mladší kolegové? Jaký vliv na rozhodování soudce má tlak na rychlost řízení nebo míra jeho sympatií k určitému typu člověka? Výzkumy ukazují, že některými vnějšími a subjektivními skutečnostmi se soudci při verdiktu o omezení osobní svobody pachatele ovlivnit nechají.
„Ukládání trestů se v Evropě začíná řešit čím dál víc. Musíme se tím zabývat, protože chceme, aby příliš nezáleželo na tom, ke kterému soudci se daný případ dostane. Rozdíly v jejich rozhodování by neměly být příliš velké,“říká Jakub Drápal z pražské právnické fakulty. Jako jeden z mála v Česku analyzoval trestní rozsudky za více než 20 let a mimo jiné zkoumal, nakolik se rozhodování soudců liší a proč.
Jakými skutky jste se ve svém výzkumu zabýval?
Na všech 86 okresních soudech jsem zkoumal ukládání trestů za trestné činy neplacení alimentů, opakovanou krádež a řízení po zákazu. Jsou to nejběžnější trestné činy, s nimiž se občan i soudce setkávají nejčastěji.
Co rozhoduje o výši trestu kromě činu a trestní minulosti pachatele?
Vyjma dalších skutečností, které předvídá zákon, to jsou skutečnosti mimoprávní, které by neměly mít vliv na ukládání trestů, ale do určité míry ho mají. Výzkum ve Spojených státech nedávno ukázal, že rozhodování soudů ovlivňuje škála černé barvy pleti, popřípadě jiných rysů spojených s Afroameričany, třeba silnější rty nebo tvar nosu. V trestání Afroameričanů a bílých Američanů jsou tak velké rozdíly. V Izraeli se zase ukázalo, že při rozhodování o podmíněném propuštění velkou roli hrála únava komise. Chci tím naznačit, jak velká škála externích mimoprávních vlivů tam může být. Může to být tím, že soudce nemá rád určitý typ pachatelů, takže se například zkoumá, zda soudkyně a soudci přistupují jinak k případům znásilnění, nebo třeba to, že oblíbený tým daného soudce zrovna prohraje zápas. To vše se analyzuje a ukazuje se, že něco někdy roli hraje a jakou. Proto se musíme ptát, co všechno výši trestu může ovlivnit.
A jestli takové vlivy může právní stát akceptovat.
Určitě to tak být nemá. Ale je otázka, jestli nám stojí za to omezovat diskreci soudců, tedy míru jejich vlastního uvážení v prostoru hranice trestní sazby, do té míry, aby mimoprávní skutečnosti nemohly jejich rozhodování ovlivňovat vůbec. Je totiž riziko, že bychom jim ji omezili až příliš. Soudci v USA měli historicky mnohem širší diskreci, ale ukázalo se, že ji používají velmi špatně. Tak jim ji velmi zúžili, ale to také nebylo vhodné.
Zkoumal jste záznamy trestních řízení v Česku od roku 1995. Zjistil jste nějaké extrémní rozdíly v ukládání trestů za stejné trestné činy?
Nejsou extrémní, ale u některých případů jde o významné rozdíly.
Co to znamená?
Třeba to, že ve srovnatelných případech jeden soudce uloží nepodmíněný trest v 17 procentech případů, druhý ve 34 procentech. Tento významný rozdíl nemůžeme jen tak přejít. Znamenalo by to, že akceptujeme, že jestli skončíte ve vězení, významně záleží na tom, k jakému soudci se dostanete.
Ovlivňuje soudcovo rozhodování o trestu snaha rychle případ vyřešit?
Tlak na rychlost řízení hraje roli určitě. Dnes je to jediný ukazatel, kterým se hodnotí práce soudců. Jsou nuceni rozhodovat co nejrychleji, často proto rozhodují trestním příkazem. Samotného mě překvapilo, do jaké míry se na okresních soudech trestní příkazy používají. Jeden z výzkumů naznačil, že když se jich užívá více, je ukládáno méně nepodmíněných trestů odnětí svobody. Trestním příkazem totiž nelze uložit nepodmíněný trest. Takže soudce uloží mírnější trest v tomto zkráceném řízení výměnou za to, že to bude rychleji vyřešené.
Je to podle vás správná cesta?
Nedávno mi říkal jeden soudce z okresního soudu, že se k němu dostane 25 nových trestních věcí za měsíc. Nemůžu mu říct, že by to měl dělat jinak, protože by to nestíhal.
Jaký význam má věk soudce?
Zatím nevíme, ale brzy bychom měli mít potřebná data. Bude zajímavé podívat se třeba na to, jak se proměňuje ukládání trestů s vývojem soudců, zda jsou zpočátku mírnější nebo přísnější, případně jak rozhodují ženy a jak muži.
Slyšela jsem, že soudci jsou opatrní s využíváním nejvyšších trestních sazeb, aby si „nechali rezervu“pro ty nejhorší případy, které se k nim mohou dostat. Co si o tom myslíte?
Vezměme jako příklad třeba sazbu od dvou do osmi let. Nemůžeme si představovat, že průměrný případ se dostane doprostřed sazby. Trestní sazba je konstruovaná tak, aby se do ní vešly i úplně nejzávažnější trestné činy, přičemž většina je méně závažná. To znamená, že i průměrný trestný čin se bude pohybovat výrazně níže než pět let (tedy uprostřed trestní sazby). A soudci na to nějak reagují, stejně jako na to, že někdy je zákonodárce příliš přísný v rámci sazby, takže ukládají tresty spíše kratší. Zákonodárce jednotlivým sazbám moc pozornosti nevěnuje, nejedná se o extrémně propracovaný výplod, takže je asi dobré, když to soudci korigují.
Promítá se do rozhodování o výši trestu míra kriminality? Tedy pokud je v nějakém regionu dlouhodobý problém třeba se zloději, rozhodují tam o nich soudci přísněji?
Víme, že na okresních soudech není ukládání trestů ovlivněno mírou kriminality, mírou objasněnosti ani jinými charakteristikami soudního okresu.
Je to dobře, či špatně? Ptám se, jestli by to nefungovalo preventivně.
Ani v zahraničí neexistuje teorie, která by říkala, zda je správné, aby složení kriminality v okrese mělo vliv na výši trestu. Otázka jejich ukládání je obecně problematická tím, že nemáme jednoznačnou odpověď jako ve většině právních věcí. Například v otázce viny máme většinou jasnou odpověď: ano, či ne. U trestu to nikdy mít nebudeme, naopak existuje spousta komplikovaných principů, podle nichž se rozhoduje. Mnohé nejsou dostatečně propracované, přesto mají ovlivňovat výši trestu. A k tomu je soudce limitován tím, že nemá o pachateli dost informací, musí rozhodnout rychle a často neexistují ani potřebné principy, aby zjistil, jakou roli má hrát třeba trestní minulost.
Jak to myslíte, že soudce nemá dost informací? To je přece základ.
Když vězeň nastoupí do věznice, je s ním veden dlouhý rozhovor a je hodnocen z hlediska svých rizik a potřeb. Nejrůznější odborníci zjišťují, jak by se s ním mělo pracovat. Času, energie i prostředků vynaložených na vyhodnocení vězně je násobně víc než u rozhodnutí o uložení trestu. Soudce by měl dostávat více informací o člověku, o němž rozhoduje, o jeho rodině a zázemí, aby trest mohl být ušitý na míru. Pokud například Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství tlačí na to, aby se více ukládaly peněžité tresty, ruku v ruce s tím musí jít trend, aby se podrobně zjišťovaly majetkové poměry, zejména čistý příjem pachatele, aby trest měl smysl.
Znamená to, že by rozdíly v rozhodování soudců byly menší?
Je to jeden z cílů. Chceme, aby příliš nezáleželo na tom, ke kterému soudu, soudci nebo státnímu zástupci se daný případ dostane. Rozdíly v jejich rozhodování by neměly být příliš velké. Schválně říkám příliš, protože rozdílů se nelze zbavit, pokud soudcům chceme dát diskreci. A my jim ji dát chceme a musíme. Otázka tedy je, nakolik jim můžeme pomoci při zvažování, jak se uvnitř diskrece pohybovat. Systémy, zejména v USA, které přísně omezují soudce a berou zjednodušeně závažnost trestného činu a trestní minulost pachatele, jsou mylné, což už vědí i oni. Diskuse na téma ukládání trestů je těžká i na odborné úrovni. Doufám, že se nebude vést veřejně politická debata, protože snažit se přesvědčit politiky nebo člověka, který o tom neví téměř nic, je těžké, a obával bych se zjednodušených závěrů.
Dá se říct, jaké jsou průměrné tresty za konkrétní trestné činy?
Nedá. Z výzkumů můžeme jen dovozovat, že soudci mají v hlavě určité typizované případy a někteří přiznávají i jakési vnitřní tabulky, podle nichž rozhodují, aby byli konzistentní sami se sebou. Proto je nutné udělat tyto typizované případy transparentnější a vést k nim diskusi, zda jsou v pořádku nebo jaké by měly být. Sjednotit tyto případy a dát tak soudcům určitý návod, zároveň jim nebrat diskreci. Soudci by více informací o ukládání trestů přivítali. V Evropě se to začíná řešit čím dál víc: aby byly individualizované, principiální a podrobně odůvodněné.
Soudci však už nyní kritizují, že jsou nuceni k nesmyslně podrobným odůvodněním rozsudků.
Zrovna na odůvodňování trestu bych síly nešetřil. Zatímco odůvodnění o vině bývá velmi dlouhé, trest je odůvodněn krátce a mnohdy z něj nelze dovodit, jak soudce přemýšlel a proč tak rozhodl. Měl by odůvodnit nejen to, jaké okolnosti hrály roli při výměře trestu, ale i jak jsou významné, a pak by je měl mezi sebou vyvážit. Protože i když rozepíše trestní minulost, závažnost, jednání po činu a tak dále, je otázka, která skutečnost primárně ovlivnila rozhodnutí o druhu trestu a která ovlivnila rozhodnutí o délce trestu. Když to soudce vysvětlí, odvolací soud to může přezkoumávat. Pak o tom lze i diskutovat a principy sjednocovat.
V jedné své práci se zamýšlíte nad anglosaským systémem, kde se nejprve rozhoduje o vině a teprve v další oddělené fázi o trestu. Dovedete si tuto praxi představit u nás?
V Česku dnes obhajoba obviněného může vyznít takto: „Čin jsem nespáchal, ale pokud si myslíte, že ano, tak tady předkládám skutečnosti, které byste měli vzít v potaz při ukládání trestu.“To ale není úplně přesvědčující obhajoba. Proto je to v anglosaském světě oddělené. Nejprve se rozhodne o vině, a teprve pak se můžou shromažďovat informace potřebné pro uložení trestu. Zároveň může obviněný předložit důkazy, které mohou trest ovlivnit, a různé skutečnosti může zjišťovat i probační a mediační služba. Soudce se o pachateli dozví víc a může o něm lépe rozhodnout. Je otázka, jestli by se to nemělo zavést i u nás.
Vy byste pro to byl?
Byl bych zastáncem toho, abychom nejdříve experimentálně ověřili, zda by to přineslo nějaké rozdíly. To, že anglosaský systém z toho vychází lépe, je zatím jen teoretický argument.
Věříte české justici?
Líbí se mi, co řekl David Kosař
(vedoucí Ústavu pro otázky soudnictví při Masarykově univerzitě v Brně – pozn. red.),
který opakoval myšlenku jednoho aktéra z justice: „Justice dnes letí na automatického pilota.“A na to, že letí na autopilota, letí dobře. Věřím, že česká justice je ve většině případů nestranná, nezávislá, znám mnoho soudců, pro které je práce posláním a nad ukládáním trestů se podrobně zamýšlí. Ale také si myslím, že když jim nedáme dostatečné podklady jak z hlediska teoretického, tak z hlediska informací v konkrétním případě, nemohou dojít k výbornému výsledku. Na to, v jakém časovém presu jsou a jaké informace mají, jsme na tom velmi dobře, ale je velký prostor pro zlepšení. Takže kdybych měl být souzen, trochu bych se bál, ale ne moc.