Zhmotněný Sobotkův sen

Sociální demokraté mají po dlouhých letech před sjezdem klid. Jan Hamáček svojí vyčkávací taktikou dotahuje to, o co se marně snažil jeho předchůdce Bohuslav Sobotka.

Vlastně je to až s podivem. Na to, že dnes začíná volební sjezd ČSSD v Hradci Králové, byl mezi sociálními demokraty v uplynulých dnech a týdnech až podezřelý klid. Nikde žádné hádky mezi jednotlivými tábory, které provázely nejen předsjezdové doby od dob soupeření Bohuslava Sobotky s Michalem Haškem. Po ostrých rozhovorech věčných kverulantů typu Jiřího Zimoly také nikde ani vidu, ani slechu. Dokonce i skalní odmítači účasti ČSSD ve vládě už tak nějak přestali dávat veřejně najevo, že se jim přinejmenším Andrej Babiš hrubě nelíbí.

V tomto smyslu se předsedovi Janu Hamáčkovi v tichosti jeho vyčkávací a odsunovací taktikou podařilo, oč před ním marně usilovali snad všichni lídři sociální demokracie. Otázkou ovšem je, za jakou cenu.

Byť se totiž socialisté v čele se svým předsedou zaklínají, že ve vládě s ANO bojují za levicová témata, voliči to zjevně příliš neoceňují. Svědčí o tom alespoň průzkumy veřejného mínění, které ČSSD stále pasují přinejlepším na čtvrté místo se ziskem okolo nějakých osmi procent.

Jak už bylo řečeno, Hamáčkovi se podařilo zlikvidovat soupeření dvou zhruba stejně početných táborů, jakými byli v minulosti sobotkovci a haškovci, později označováni za zastánce takzvané „moderní levice západního střihu“, a tradicionalisty, ještě později se dala dělící čára udělat mezi zastánci a odpůrci vstupu do vlády s Babišem.

Stávající předseda ČSSD to navíc udělal mnohem elegantněji, než když se o to svého času pokoušel jeho předchůdce Bohuslav Sobotka. Ten totiž jemu nepohodlné socialisty ostrakizoval a „na sílu“odsouval na okraj, čímž v nich burcoval další rebelování a dával jim punc mučedníků.

Počkáme, jak se to vyvrbí

Hamáček zvolil jinou strategii, která je mu zjevně vlastní. Když se objevil nějaký problém, navenek ho ignoroval a čekal, jak se věci vyvrbí. Zpravidla se vyvrbily tak, že dotyčný postupně ztratil chuť a zájem dále bojovat, anebo vše překombinoval. Jako zmiňovaný Jiří Zimola, jenž už většinu vlivných socialistů štval tak, že mu v říjnu chtěli coby prvnímu místopředsedovi vyjádřit nedůvěru na ústředním výkonném výboru strany.

Hamáček takové hlasování nedopustil, aby se Zimola oním mučedníkem v očích některých svých spolustraníků nestal. Byť přitom dal jasně najevo, že i jemu se některé Zimolovy praktiky zajídají. Bývalý hejtman krátce poté na funkci rezignoval sám, a když si za to vysloužil kritiku a opovržení od svého ochránce – prezidenta Miloše Zemana – postupně se po něm slehla zem.

Podobným způsobem „vysublimoval“i někdejší druhý muž ČSSD a další Hamáčkův protikandidát z minulého volebního sjezdu Milan Chovanec. Když v rozporu s usnesením poslaneckého klubu odmítl přijet na hlasování o důvěře vládě, čekala se z vedení strany bouře. Hamáček ale neudělal nic, počkal si a Chovanec na začátku ledna oznámil, že složí poslanecký mandát.

Ostatní do té doby halasní kritici záhy pochopili, že žádnou přestřelku, na které by si mohli vysloužit vnitrostranické i mediální

Hamáčkovi se podařilo to, oč před ním usilovali snad všichni lídři ČSSD. Otázkou je, za jakou cenu.

ostruhy, s Janem Hamáčkem nevyprovokují. Postupem času tedy začali umdlévat, sem tam sice někdo z nich štěkne, ale věnuje se tomu čím dál méně pozornosti.

Všichni tak nějak chápou, že k účasti ve vládě už dnes sociální demokracie nemá žádnou alternativu, a tak ji nekritizují. Někteří se stranou přestali zabývat. Všichni čekají, jestli z toho v příštích volbách něco bude, anebo ne. A když nebude, přispěchají jistě s výroky na téma: My jsme vám to říkali, my jsme vás varovali.

Už jen nominace do vedení jasně dokazují, že v ČSSD pro tuto chvíli jednoznačně zvítězil proud prosazující „moderní levici západního střihu“, jak zní floskule, kterou se zastánci tohoto směru zaklínají.

Předseda Jan Hamáček nenašel protikandidáta. Nebude ho mít ani zájemce o post prvního místopředsedy Roman Onderka. Na pozice řadových místopředsedů si Hamáček přeje ministry Janu Maláčovou s Tomášem Petříčkem. Kdyby neuspěli, bylo by to velké překvapení a Hamáčkův neúspěch. Málokdo v ČSSD ale s takovým scénářem počítá.

Stejně jako se na základě zákulisních dohod má za to, že dalšími místopředsedy budou starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda s primátorem Karviné a místopředsedou Sněmovny Tomášem Hanzelem. Jen o poslední místopředsednické křeslo zřejmě bude nějaká vážnější soutěž. Ale kdo ji vyhraje, je v podstatě jedno, možná nakonec nikdo a jedno místo zůstane neobsazené.

Po sjezdu možná přijde o křeslo ministra kultury nevýrazný Antonín Staněk. Ale možná také ne. Anebo ne hned, Hamáček je zvyklý vyčkávat. Socialisté asi dostanou výprask ve volbách do Evropského parlamentu, ale ani to ve straně žádný větší otřes nevyvolá. ČSSD bude dál vládnout a utěšovat se, že tlačí Babiše doleva. Ten vždy v pravou chvíli oznámí, že důchody zvyšuje on, a nikoli Maláčová, a voliči mu nejspíš pokaždé uvěří.

Nicméně ČSSD bude „stabilizovaná“, a pokud příště nevypadne ze Sněmovny, může to tak být několik příštích let. Teprve s Hamáčkem se tak naplňuje Sobotkův sen o „moderní levici západního střihu“.