Restituce všechny škody nenahradí
Pacta sunt servanda, smlouvy se mají dodržovat, pravil Senát a vrátil zpátky Sněmovně zákon o zdanění církevních restitucí. Je téměř jisté, že konečné slovo bude mít Ústavní soud. Celá věc ale nemá jen čistě právní stránku.
Církve dostaly v rámci tzv. restituce zpět nemovitosti v hodnotě 75 miliard korun a dalších 59 miliard včetně úroků dostávají v ročních splátkách za majetek, který již vydat nelze. Jak a komu všemu ale nahradit škody, které vznikly po únoru 1948? Lze vrátit člověku roky, kdy nesměl studovat? Roky a zdraví, kdy byl odsouzen do vězení za trestné činy, jejichž skutkovou podstatu už dnes studenti právnických fakult nechápou? Roky, kdy člověk nesměl dělat práci, pro niž měl odbornost, ale chyběly mu kádrové předpoklady? Každá restituce může napravit škody jen velmi omezeně. To platí o postiženém člověku a tím více o právnické osobě, jakou církve jsou.
Restituce církevního majetku nebyly skoro nikde v Evropě něčím samozřejmým a vůbec nešlo jen o nápravu komunistických křivd. Například ve Francii byl v důsledku Velké francouzské revoluce církevní majetek zestátněn a dodnes vlastně navrácen nebyl, v Rakousku a v Maďarsku je hodnota restituovaného majetku řádově nižší, než tomu má být u nás. Žádná restituce prostě není samozřejmost, je to politické rozhodnutí o částečné nápravě škod.
Navíc si právě církevní restituce určitě zasloužily širší politický konsensus, místo toho je provázel ostrý politický střet, který přetrvává. Nebylo a není sporu o tom, že bylo třeba vrátit církvím nemovitý existující majetek, a to všechen bez jakéhokoliv omezení. Ne jako třeba v Maďarsku, kde byl zakázán výdej půdy a budovy byly vydávány, pouze pokud sloužily k účelům duchovním, sociálním, zdravotnickým a školským. V tomto smyslu se naplnil restituční cíl: částečně napravit majetkové škody způsobené po roce 1948 a zároveň pragmaticky odblokovat územní rozvoj mnoha obcí, jemuž nedořešený majetek bránil.
Pokud jde o finanční náhradu, stojí za to připomenout, že vedle onoho Nečasovou vládou dohodnutého a těsně parlamentem potvrzeného vyplácení 59 miliard korun včetně úroků zde byla i varianta jiná: restituce omezit jen na vydání nemovitého majetku, protože na finanční kompenzaci stát peníze nemá a nahradit vše stejně nejde. V porovnání s jinými státy by přitom církve i tak nedopadly špatně. Anebo hledat dohodu někde uprostřed, třeba právě oním zdaněním finančních náhrad, čímž by se církve vlastně podílely na financování věcí potřebných pro všechny občany.
Restituce jako takové prostě neumějí zajistit spravedlnost, ani ty církevní. A současné diskuse o legitimitě dodatečného zdanění finančních náhrad jsou a budou toho jen důkazem.