Rádio má jednu velkou výhodu: lidský hlas
„Když přišla televize, hovořilo se o konci rádií. Rozhlas ale zůstal přinejmenším stejně úspěšný jako předtím,“říká ředitel Rádia Impuls Jiří Hrabák.
Rádio Impuls slaví dvacet let vysílání. V posledních třinácti letech je nepřetržitě nejposlouchanějším rádiem u nás. Denně ho poslouchá milion lidí a alespoň jednou za týden si ho pustí každý pátý občan České republiky. „Na začátku jsme si říkali, že chceme dělat rádio tak, aby z něj měli radost posluchači i jeho tvůrci. Náš úspěch spočívá v důsledném naplňování naší tehdejší vize,“vysvětluje úspěch stanice generální ředitel Jiří Hrabák, který stojí v čele stanice od jejího vzniku.
Čekal jste takový úspěch, když jste 25. února 1999 spouštěli Rádio Impuls? Proti vám stála zdánlivě neprůstřelná stěna stabilizovaných celoplošných stanic – Evropa 2, Frekvence 1, tehdejší Praha, Radiožurnál a několik desítek lokálních a regionálních stanic.
Doba byla zralá pro naši koncepci. Ano, úspěch jsem čekal, ale nešli jsme do toho s tím, že musíme být hned číslo jedna. Měli jsme velkou výhodu, ve všech výše uvedených rádiích jsem pracoval a dobře jsem je znal. Věděl jsem, v čem je jejich slabina, a na tom jsem postavil základní princip nové stanice – dokázat se přizpůsobit potřebám posluchačů.
Milion posluchačů denně, to je obrovské množství. Má Impuls ještě kam růst?
Impuls je už dlouhá léta na hranici potenciálu poslechovosti jednoho rádia. V podílu na trhu je to víc než ve většině evropských zemí. Každý člověk je jiný, ten má rád to, ten ono, takže je málo pravděpodobné, že bychom co do počtu posluchačů ještě mohli růst. Ale ano, v určitém smyslu růst můžeme. Po stránce programu. Když je člověk na špičce, nemá smysl ohlížet se, co dělají druzí. Musí stále přicházet s novými vlastními nápady. A v nich je neustále potenciál růstu. Ne počtu posluchačů, ale kvality.
S nástupem internetu se změnily i podmínky rádií. Mluví se o budoucích stovkách digitálních stanic nebo o úplném přesunu na internet. Nehrozí, že jsme na konci standardního FM vysílání?
Jsem přesvědčený, že FM rádio bude mít budoucnost i za pět nebo deset let. To se ale nevylučuje s tím, že víc posluchačů bude poslouchat rádia na jiných platformách. V podstatě nejde o nosič, ale o obsah. Rádio je emocionální nosič. Umí vytvářet atmosféru, rychle informovat.
Ale vznikají tu nové formy přenášení hudby. YouTube, Spotify a další. Ty mohou ohrozit existenci rádií.
Když přišla televize, hovořilo se o konci rádií. Rozhlas si ale našel jinou formu a zůstal přinejmenším stejně úspěšný jako předtím. Tak je tomu i teď. Proti těm všem novým médiím má jednu velkou výhodu – lidský hlas. Ti, kdo na vás z rádia mluví, jsou vašimi společníky, pomáhají emocionálně utvářet prostředí, ve kterém žijete a pracujete. I ve chvílích úplné izolace od světa vám vytváří jakési připojení k lidské komunitě. To vám prostý sled písniček, i když třeba naprogramovaný podle vašeho vkusu, nikdy nemůže nabídnout.
Kdo vlastně poslouchá rádio?
Podle výzkumů je to 86 procent obyvatel naší země. Rádio má štěstí, že i když jde o „klasické“medium, jeho poslechovost neklesá. Zasáhne posluchače všude, a to i tam, kde jiná média nemají šanci, například v autě.
Jak mezi těmi 86 procenty poznáme posluchače Rádia Impuls?
Snažíme se vysílat pro všechny. Ale tu základní cílovou skupinu tvoří publikum mezi třiceti a padesáti lety. Představme si muže nebo ženu zhruba ve věku pětačtyřicet let, kteří žijí normální život v normálním partnerském vztahu, mají své starosti i radosti. Žijí kdekoli – ve městě nebo na vesnici, to je jedno. Zajímá je, co se děje, ale taky se rádi baví. Jsme odrazem jejich světa, jsme stejně jako oni živý organismus, jsme jejich život jako na dlani. Zjednodušeně řečeno, posluchače Impulsu nepoznáte podle toho, jak vypadá, ale podle toho, co je v jeho duši.
Vaše vysílání je známé výrazným dopravním zpravodajstvím. Z tohoto hlediska jste daleko nejúspěšnější v republice.
Dopravní zpravodajství je jedním z pilířů Impulsu, ale ne jediným. Nezapomeňme na českou hudbu a na zpravodajství obecně. Ale ano, rádio se stále víc poslouchá v autě, a tak je dopravní zpravodajství důležitou složkou vysílání. Svou rychlostí informace je v tom nepřekonatelné. Ale my jsme tomu dali ještě něco navíc. Je to i interaktivní forma vysílání. A dokonce zábavná. Vytvořili jsme institut dopravního agenta 007 a ti, co nám volají do vysílání, často přistoupí na naši hru a hlásí se tak, vymýšlejí snadno prokouknutelné šifry. Je s tím spousta legrace.
To, co říkáte, vede ke dvěma podstatným otázkám. První se vrací k obecné otázce budoucnosti rádia. Neblíží se s rozšiřováním navigací konec dopravního zpravodajství v rádiích?
Nemyslím, že by nám navigace ubližovaly. Spolupracujeme s jednou z nich a pro její prosazení jsme udělali kus práce, protože si myslíme, že právě kombinace navigace a informací z rádia je pro řidiče ideální. My se totiž navíc můžeme opřít o spolupráci s policií a odbornými společnostmi, které navigace nemohou komunikovat.
Druhá otázka vychází z té zábavné polohy dopravních informací. Jak je to se zábavou na Impulsu?
Každé rádio by mělo být aspoň trochu zábavné. Co se společníkem, který není zábavný? My jsme od začátku přišli s koncepcí, že zábava nemusí být „řachanda“jako v televizi, ale že bohatě stačí úsměv. Myslím, že jsme rádio s úsměvem, které se nesnaží být vtipné za každou cenu. Úsměv umí pohladit, potěšit a dát člověku dobrou náladu. I v naší populární soutěži Haló, tady Impulsovi, třebaže se v ní hraje o velké sumy, je přítomná pohoda a úsměv. Úsměv sluší každému, zní jedno z našich pravidel.
Další důležitou složkou rádiového vysílání je zpravodajství. Impuls má pověst jednoho z nejlepších zpravodajských rádií v Česku. Změnilo se hodně za těch dvacet let?
Koncepce je pořád stejná. Heslem našeho zpravodajství je Dřív než ostatní. V tom je mimochodem podstata celého rozhlasového zpravodajství. Mám pro to srozumitelný příklad. Když v roce 2002 došlo k útoku na newyorská dvojčata, první, kdo o tom informoval, byla rádia. Přímými telefonáty svědků rovnou do vysílání. Pak přišly zpravodajské televize, ale ty musely nejdřív instalovat kamery, až nakonec internetové zpravodajství. Tam to musí nejdřív někdo napsat a to zabere nějaký čas. Sociální sítě od té doby pohyb informací zrychlily, ale než se nějaká informace dostane k velkému počtu lidí, taky to nějakou dobu trvá.
Kromě rychlosti má zpravodajství i další atributy, ne?
Důležitá je objektivita. Nejsme a nechceme být „vykladači absolutní pravdy“. A druhá věc: Je zpravodajství opravdu jen to, co se děje v parlamentu a vládě, nebo chytání nějaké VIP osoby za slovíčka? Děje se přece tolik jiných důležitých věcí. Dalším důležitým rysem našeho rozhlasového zpravodajství je jednoduchost a přehlednost. Hlas je emocionální záležitost. Bez přítomnosti očí, které něco čtou nebo se dívají na obraz, je informace jenom půl. Navíc po určité době koncentrace na mluvené slovo u člověka klesá. Proto musí být zpravodajské informace krátké a přehledné. Ale pozor, zpravodajství také není humor, jak se o to někde pokoušejí.
V české společnosti je Impuls znám jako nadšený propagátor české hudby. Není to přežitek? Děti na školách mají angličtinu a běžně anglickým písničkám rozumí nebo je sami dovedou napsat.
I když často na některou českou písničku nadáváme nebo ji nemáme rádi, je to bohatství našeho národa, důležitá součást naší identity. Už jen proto stojí za to, podporovat českou muziku. Berme to jako povinnost. Ve Spojených státech jsou nejslavnější evergreeny považovány za národní poklad.
Vnímají to i vaši posluchači?
V podvědomí určitě. Dobrá česká písnička má mnohem větší šanci na úspěch než největší světový hit. Rozumíte jí, ale je to jiný způsob porozumění než u nějakého angloamerického songu. Vy s ní vnímáte i to, co je okolo, vazby, souvislosti, vlastní zkušenosti. Neproletí jen tak kolem. Zaujímáte k ní určité stanovisko. Čím jste starší, tím je pro vás její porozumění (nebo třeba odpor) hlubší. Lidé mají české písničky rádi.
A není česká písnička minulostí? Ten tlak angloamerické produkce se dá jen těžko ustát!
Naopak! V posledních pěti letech cítíme jakousi obrodu české hudby. Objevila se řada nových českých umělců, kteří hledají a také nacházejí nové způsoby vyjádření. Prostředí, které je kolem nich, je hodně jiné než před dvaceti roky a my se snažíme jim v ukotvení na trhu pomoci.
Narážíte na každoroční megakoncert Český mejdan s Impulsem?
Nejen na něj. Dnes je pro životaschopnost populární hudby důležité živé hraní. Kontakt s lidmi funguje víc než „mrtvá“empétrojka. My jsme si to před několika roky začali uvědomovat a rozhodli jsme se „vystoupit z rádia“. Využít schopností média k tomu, abychom podpořili živé hraní. Čeká nás čtvrtý ročník Českého mejdanu. Neděláme ho s vidinou, že na vyprodané O2 areně vyděláme miliony, ale proto, že nám to pomáhá v podpoře českých písní. Ale má to i některé původně nečekané efekty. Třeba vytváření nových tradicí, setkávání starší generace umělců s mladými. Potěšilo mě, že když Karel Gott viděl a slyšel na Českém mejdanu skupinu Kryštof, neváhal a zavolal Richardu Krajčovi, jestli by pro něj nenapsal písničku. Píseň už je na světě a brzy bude mít premiéru. Samozřejmě na Rádiu Impuls.
Naznačujete, že Český mejdan s Rádiem Impuls není vaše jediná „živá“hudební aktivita. Co dál?
Důležitá je myslím i naše spolupráce s letním festivalem Benátská! s Rádiem Impuls, který je také postaven na české hudbě a českých kapelách všeho druhu. A vydali jsme se také intimnější cestou klubových vystoupení. Ze studia Doupě přenášíme sem i akustické koncerty špiček českého a slovenského popu. To je úplně jiné prostředí než festivalová show, ale k muzice nezbytně patří. Takhle jsme realizovali například vystoupení Miroslava Žbirky, Michala Hrůzy nebo Lucie Bílé. Letos plánujeme třeba recitál Dana Landy nebo vystoupení Olympiku, který naživo předvede celou svou nejslavnější desku, Želvu.
Začínal jste u mikrofonu. Nestýská se vám po něm?
Už jsem mockrát uvažoval, jestli nemám udělat kotrmelec, dát za hlavu práci ředitele a zase se vrátit za mikrofon nebo k redakční práci. Kdo to někdy dělal, ví, jak to dokáže člověka nabíjet. Určitě by mě to bavilo, ale nemám na to odvahu. Nemám totiž pocit, že bych to dělal tak dobře, jako to dělají o pár let mladší kolegové. Doba se změnila, všechno je rychlejší a oni toho zvládají mnohem víc, než jsme dokázali v první polovině devadesátých let. Takže mi nezbývá než dál ředitelovat.