Orlice Marta potřebuje berle

Vášnivá muzikantka Marta Křepelková začala se skoky na lyžích až v devatenácti letech

Tomáš Zatloukal

PRAHA Možná o ní jednou natočí hollywoodský doják. Vždyť Marta Křepelková píše vskutku nevšední příběh. Poprvé se spustila ze skokanského můstku v devatenácti. Byl malý, pro děti, a ona, svérázná gymnazistka, si to chtěla jen vyzkoušet.

Teď reprezentovala na svém druhém mistrovství světa.

Když dojde řeč na skoky na lyžích a neuvěřitelné story, mnozí si jistě vybaví úspěšný snímek Orel Eddie.

Film přibližuje bláznivou snahu Michaela „Eddieho“Edwardse o kvalifikaci na olympijské hry v Calgary. Ve sportu, který nikdy dříve nedělal a který byl ve Velké Británii prakticky zapomenutý.

Edwards byl původně alpský lyžař, jenže na svazích nesplnil patřičná kritéria. A tak začal skákat. A v roce 1988 skutečně pod pěti kruhy v mrazivé Kanadě soutěžil.

Cesta Marty Křepelkové z lavic ČVÚT až na světový šampionát si s tou Edwardsovou v ničem nezadá. Usměvavá slečna z Prahy na vysoké škole stavěla roboty, ve volném čase koncertovala na violu a zároveň si navzdory zdravotním trablům plnila sportovní sen. „Chci létat,“zatoužila. „Zamilovala jsem si skoky na lyžích v televizi a moc jsem si to chtěla vyzkoušet. Jasně, v devatenácti na to bylo pozdě, ale já jsem se jen tak nevzdala,“popisuje nyní sedmadvacetiletá závodnice.

Za skoky až do Norska

V Liberci se jí tehdy vysmáli, šanci dostala v Harrachově. „A tam jsem narazila na super trenéra (Františka Vaculíka, pozn. red), který bohužel už odešel. Pod ním jsem si skákání nejen vyzkoušela, ale začala jsem trénovat a rychle se zlepšovala,“vzpomíná.

Na tréninky dojížděla desítky kilometrů hromadnou dopravou, auto neměla. Skokům se rozhodla podřídit mnohé – při náročném studiu dřela na brigádách, aby měla na cesty za můstky, a třeba zahraniční studijní pobyt si vybrala právě na základě toho, zda bude mít možnost trénovat.

„V úvahu připadalo Norsko a Slovinsko. Nakonec jsem skončila v Norsku, kde jsem poznala, jak se tamní skokani připravují. Na každý typ tréninku měli jiného kouče, od gymnastiky po balanční cvičení. Pracovala jsem s nimi a brala to jako skvělou zkušenost,“vypráví.

Byť původně vůbec nepomýšlela na závody, tou dobou si vytyčila cíl. Dostat se na univerziádu. A slečně, která do dvanácti let dělala sportovní gymnastiku, načež s ní kvůli bolavým kolenům i přechodu na gymnázium přestala, se to v roce 2017 podařilo.

Nebyla to ale žádná idylka. V Almaty startovala „nacpaná“prášky, už pár měsíců ji trápily ukrutné bolesti nohou a žádný lékař nemohl přijít na jejich původ. Křepelková i přes náročné podmínky vybojovala tři medaile a byla nejúspěšnější členkou české výpravy.

Ve stejném roce debutovala na světovém šampionátu a letos se na MS vrátila. Když se poprvé sešla v jednom týmu s Jakubem Jandou či Romanem Koudelkou, byla u vytržení. „Vždyť na tyhle machry jsem se dívala v televizi, nemohla jsem tomu uvěřit.“

Teď už se jí z reprezentačních parťáků kolena jen tak neroztřesou, přesto si mezi nimi přijde tak trochu nepatřičně. „Vždyť já se ani nepovažuji za vrcholového sportovce. Ten totiž pravidelně trénuje, věnuje se jen skákání. Já mám svou práci a skáču, když to jde,“vysvětluje.

Skákání? Moje duševní porucha

Mohla by povídat hodiny a bylo by to stále poutavé.

Třeba o tom, jak objížděla (a stále občas objíždí) republiku a coby zdatná violistka okouzlovala posluchače hudbou. Nebo o tom, jak se po vysoké škole rozjela na stáž do švýcarského CERNU, kde je světoznámý urychlovač částic. „Jela jsem tam pár týdnů po inženýrských státnicích. Bylo to pro mě přínosné,“pochvaluje si.

Její svět je pestrý, výstřední. Ostatně jak už to u studentů robotiky a kybernetiky na ČVUT bývá. „Se svou divností jsem mezi ně zapadla,“rozesměje se. „Každý tam měl svou duševní chorobu, zvláštní zálibu. Tou mojí byly skoky na lyžích. A spolužáci mě v tom podporovali a fandili mi.“

V době studií „žrala“skákání nejvíc. Když si večer lehla do postele, pokaždé si představovala si, jak je na můstku, jak dělá každičký naučený pohyb. „Teď se k tomu vracím, tehdy mi to moc pomáhalo,“je přesvědčená.

Působí sympaticky, mile. A také odhodlaně. Po dalších potížích s dolními končetinami se ke své sportovní lásce vrátila a teď opět reprezentovala na MS. Zpět na můstky ji hnal jedinečný pocit, kteří skokané za letu prožívají.

„Ta euforie, ta radost se nedá s ničím srovnat. Motivuje mě, nabíjí. Skoky mi dávají volnost a svobodu. Prostě létám,“říká zasněně Orlice Marta. Přitom by se klidně mohla mračit, v týmové soutěži s ostatními Češkami nezazářila, po neúspěšné kvalifikaci do závodu jednotlivců pak opět obíhala doktory a zase skončila s berlemi.