Jak se pozná, že ještě nejsem za klauna?
Příbramskému záložníkovi Janu Rezkovi bude v květnu sedmatřicet. „Je ostuda mladých, že jim ještě stačím,“říká
Jan Palička
Manželka s dcerou lyžují na Klínovci, on leží doma na gauči. Pravá noha zafixovaná. Berle položené hned vedle.
Jan Rezek si natrhnul postranní vaz v koleni a marodí. V téměř sedmatřiceti letech žádný med. „Za měsíc budu zpátky. Ale kdybych fotbal nemiloval, asi to zabalím,“říká kapitán Příbrami.
Už dávno nekope za reprezentaci, vlasy má plné bílých proužků: „My dědci už nehrajeme fotbal pro peníze. Baví nás. A je to v podstatě jediná věc, kterou opravdu umíme. Hřiště je odmalička náš domov.“
Jednou nebude. Jste připravený?
Spousta kluků mi potvrdila, že je to šok, ale já se nebojím. Jsem v očekávání, protože chci začít trénovat, takže na hřišti snad zůstanu. Jen s tím rozdílem, že trénování je náročná řehole, zatímco hraní je zábava.
Starší ročníky obvykle konec oddalují. Vy taky?
Baví mě to a hlavně stačím. Nestane se ze dne na den, že nestíháš. Člověk by měl zůstat soudný, a pokud nechce být za klauna, musí se rozhodnout: Končím! Dřív nebo později to stejně udělá trenér, což se kouše daleko hůř.
Co vás v šestatřiceti motivuje?
Kabina. Její chemie. Cítím ji každé ráno, když otevřu dveře a vidím mladé kluky, jak se chechtají. Některým bych mohl dělat tátu.
Myslíte, že je inspirujete?
Spíš vidím, že se málo snaží. Mají talent, veliký talent, ale když jde do tuhého a trénink bolí trochu víc, tak nemáknou. Až na výjimky. Možná mluvím moc staromilsky, ale mám srovnání.
Povídejte.
Když jsem jako teenager začínal v Teplicích, byl jsem miminko. Nejmenší, nejmladší. Ale stejně jsem létal vzduchem, když do mě při tréninku zajeli kápové Hunal nebo Rada. A ještě mi dali čoud. Když teď fauluju já, abych třeba trénink vyhecoval, div nedostanu vynadáno. Přijde mi to obrácené.
Upřímně, říkáte si v tréninku o úlevy?
Nejsem na takové manýry navyklý, ale poslední dva roky se hlídám. Tělo už tolik nevydrží a poznám, kdy jsem to přepísknul. Hlavně na konci týdne: kam bych dřív při tréninku vysprintoval, tak jen vyběhnu, aby se neřeklo.
Trenér to toleruje?
Ví, že domrtva se odevzdám až o víkendu v zápase. Já tvrdím, že tréninky jsou pro nás staroušky bojem o přežití.
Máte časový horizont, kdy už nepřežijete?
Ne, ale nechci být na hřišti na obtíž. Teď v zimě mi Pavel Horváth nabízel, jestli bych mu nedělal asistenta u plzeňské juniorky. Skvělá šance pro začátek nového života.
Ale?
Pořád jsem cítil, že můžu hrát ligu. Po mamce mám atletické předpoklady a zaplaťpánbůh mě dynamika ještě neopustila. Už to sice není žádná hitparáda, ale troufám si říct, že nevypadám trapně. Přitom mi přijde, že je ostuda mladých, když jim stačím. Pavel Horváth nám v Plzni říkával: Pitomci, styďte se, že s váma ještě hraju.
S nadváhou a v osmatřiceti.
Měl pravdu. I já čekám, až mě mladí vyštípají. Až budou lepší, půjdu.