Riziko, že už nebudu mluvit, bylo velké, přiznal Ivan Hlas

PRAHA Možná je to paradox, ale zpěvák Ivan Hlas na několik měsíců přišel o hlas a hrozilo, že nebude nikdy mluvit. Minulé léto mu lékaři našli nádor na hlasivce. Legendární hitmaker se nyní zase vrací na pódia, dnes večer vystoupí jako host písničkáře Aleše Petržely v pražském Café V lese. A o nemoci mluví otevřeně.

Jak jste se o rakovině dozvěděl?

Najednou jsem začal mít potíže s mluvením, ale zpočátku jsem to nechal být. Pak se však začal horšit zpěv, to už jsem šel k lékaři. Po několika vyšetřeních, kde vše vypadalo v pořádku, mě poslali k doktoru Filipovskému do Ústřední vojenské nemocnice. Ten se mi kamerkou podíval do krku a řekl: Máte rakovinu na hlasivce.

To musela být rána.

Ostrá rána. Musel se rychle rozhodnout pro způsob léčby, ale bylo tam velké riziko, že už nikdy nebudu mluvit… To s vámi zacloumá. Navíc je to docela paradoxní. Já se svým jménem a povoláním přicházím o hlas.

Co jste si v té chvíli řekl?

Zač mě pánbůh trestá. Pár věcí by se určitě našlo, ale ne nijak zásadních. Ale že bych tolik hřešil?

Kdy jste si poprvé řekl, že jste z toho úplně venku?

To nejste nikdy. V březnu mě čeká další vyšetření. Sice to zatím vypadá dobře, ale tu jistotu prostě nemáte nikdy. Než tam půjdu, tak se budu určitě pořádně klepat.

Takže jste byl doma a čekal na verdikt. Dá se vůbec v takové situaci skládat muzika?

To je právě to, co nesnáším. Když je člověk doma a válí se. Plno lidí mi říkalo: Teď jsi měl čas vytvořit nějaký velký dílo. Není to pravda. Ke skládání potřebuji ruch a okolní svět. S takovou nemocí navíc přemýšlíte o úplně jiných věcech a nápady se nehrnou.

Jak jste na tom teď se zpíváním?

Museli jsme s kluky z Ivan Hlas Tria upravit program, abych netáhl celý koncert. Ta jistota tam ještě není a hlasová nervozita pořád je.

V dubnu má vyjít vaše kniha. Půjde o memoáry?

To jsem právě nechtěl. S vydavatelem jsme se dohodli, že kniha bude jeden velký rozhovor. Poprosil jsem novinářku a kamarádku Marcelu Titzlovou, kterou znám léta a která byla u všech zásadních věcí kolem mě a Hanspaulky.

Bude v knize něco, co jste ještě neřekl v žádném rozhovoru?

Třeba jak se mi rozpadaly kapely a jak jsem sám rozpouštěl. O tom jsem nikdy moc nemluvil a do knihy jsem to řekl na plný pecky.

Co koncerty? Vybíráte si, kde budete hrát?

My prakticky jedeme celoroční šňůru. Výhodou našeho tria je, že bez velkých nároků můžeme hrát prakticky všude, od velkého festivalu po hospodu.

Teď je trend vyprodávat O2 arenu nebo Forum Karlín…

Takové velké touhy už nemám. Když jsem byl mladý, chtěl jsem vyprodat Lucernu. To byla Mekka prakticky každé kapely. A to se mi párkrát povedlo.

Takže hit Karlín ve Foru Karlín neuslyšíme?

Karlín jsem v Karlíně hrál v době, kdy tam žádná hala nebyla. Tehdy se hrálo na náměstí a taky jsem měl plno. Ambice na velké haly už nemám. Člověk by měl sám odhadnout, kam se hodí. My jsme klubová kapela a mě to tak baví.

Říkal jsem si, zač mě pánbůh trestá. Že bych tolik hřešil? Ivan Hlas písničkář

Vy jste měl vrchol v roce 1994, Český lev za Šakalí léta, Anděl za zpěváka, ale pak jste se pomalu vytrácel z mainstreamu. Čím to?

Možná jsem neměl ty správné konexe. Ale takhle, jsem rád, že jsem chytil začátek devadesátých let, což byla neuvěřitelně otevřená svobodná doba, možná až moc. Mně to vyhovovalo. Pak se to postupně a potichu utahovalo a najednou jsem se zase ocitl v menšinovém žánru jako za komunistů.

Teď to zní trochu zatrpkle.

Ale já vám říkám, že mně to vyhovuje. Nestěžuju si. Nechci a neumím být pořad slavný. Raději vycouvám do ticha. Nebyl jsem šťastný, když jsem dostal Anděla za nejlepšího zpěváka. Představte si, že mi volali kamarádi zpěváci, jestli si myslím, že jsem tady nejlepší zpěvák.

Co jste jim odpověděl?

Že si to taky nemyslím. Spíš recituju, všichni to víme, ale dala mi to Akademie. A Češi, jak víme, umí přát.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Že budu zase v autě na cestě na koncert. Čeká mě šňůra a ve čtvrtek hostovačka s písničkářem Alešem Petrželou v pražském klubu Café V lese.

Hostujete takhle běžně?

Jen s tím, s kým mě to baví a kdo si jde sám svou cestou. A to určitě platí o Alešovi.