Před 75 lety v Osvětimi povraždili 3 800 Čechů Zpívali a umírali
V noci z 8. na 9. března nacisté poslali na smrt české rodiny v koncentračním táboře Osvětim.
Robert Oppelt
Před 75 lety oznámili dozorci vězňům českého rodinného tábora v Osvětimi, že budou odvezeni do pracovního tábora Heydebreck. Tak začala největší organizovaná vražda Čechů ve druhé světové válce.
Místo do jiného lágru však náklaďáky s vězni zamířily do zadní části tábora, k plynovým komorám. Tam byli v noci z 8. na 9. března 1944 všichni povražděni. Nacisté do rána zabili 3 800 českých mužů, žen a dětí. Podle svědectví si vězni zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru kromě dalších písní i československou státní hymnu.
Záhada vzniku tábora
Už jen cihlové komíny a betonové základy připomínají místo, kde stávala sekce BIIb koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Vězni i dozorci jí říkali Terezínský rodinný tábor, protože v září 1943 sem bylo právě z Terezína ve dvou transportech deportováno pět tisíc židovských vězňů. Těm se na rozdíl od jiných transportů dostalo odlišného zacházení, než na jaké byli zvyklí ostatní vězni. Při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí a nedocházelo k rozdělení rodin. Nečekalo na ně ani ponižující vyholení hlavy a novinkou bylo i to, že děti směly přes den pobývat v dětském bloku.
V prosinci 1943 a v květnu 1944 dorazilo do Birkenau v několika velkých transportech z Terezína dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni ve stejné sekci v rodinném táboře. Zatímco první transporty byly naplněny výhradně českými vězni, v pozdějších transportech přicházeli i lidé z dalších evropských zemí.
Historici i přeživší se dodnes jen dohadují, proč Němci přistoupili k experimentu s hrou na „rodinný tábor“. Tento zvláštní postup mohl souviset s nacistickými snahami zakrýt vyvražďování Židů, především s návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Podle historika Tomana Broda, který tábor v Birkenau přežil, nemohlo mít pro racionální nacistické mozky smysl živit půl roku několik tisíc lidí ve vyhlazovacím koncentračním lágru jen kvůli propagandě.
Další z teorií se přiklání k názoru, že se tak nacisté snažili uklidnit znervóznělé Židy z Terezína korespondenčními lístky, které jejich příbuzní a známí z Osvětimi směli odesílat. Mohla to být tedy snaha předejít možnému budoucímu povstání v terezínském ghettu.
Nebývalá privilegia, kterých se českým rodinám v táboře dostalo, zarazila i členy osvětimského odbojového hnutí. Po čase se jim však podařilo odhalit, že na osobních dokumentech vězňů stojí zkratka „SB“a doba šest měsíců. „SB“, tedy „Sonderbehandlung“, česky „zvláštní zacházení“, znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi smrt v plynových komorách.
Povstání, které se nekonalo
Osmého března při hromadném vraždění zemřel i Fredy Hirsch. Ten byl do Osvětimi deportován už 6. září 1943. Patřil ke známým osobnostem terezínského ghetta. podařilo se mu třeba zřídit dětský blok pro stovky dětí. Díky své autoritě a organizačních schopnostem byl vybrán i pro jiný úkol: měl být vůdcem případného povstání, které mělo zabránit likvidaci rodinného tábora.
Odbojové hnutí 8. března 1944 Hirsche kontaktovalo. Snažili se jej přesvědčit o nutnosti vyvolat povstání. Fredy Hirsch si vyžádal hodinu na rozmyšlenou, ale namísto povstání se rozhodl zemřít; pravděpodobně se otrávil velkým množstvím prášků na spaní. Povstání se nekonalo, vyvraždění rodinného tábora tedy proběhlo podle plánu. Zbylí vězni rodinného tábora z pozdějších transportů žili od této chvíle v neustálé hrůze, že po čase je čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se jejich obavy potvrdily. Část z nich sice byla poslána na práci do jiných táborů, zbytek – až 7 000 lidí – ale byl povražděn během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem 1944. Ze 17 500 vězňů terezínského rodinného tábora jich přežilo pouhých 1 294.