Radikální studenti kádrují univerzity
Urážky, pomluvy, vyhrožování. Být učitelem na vysoké škole je stále rizikovější povolání.
LONDÝN Stále častěji si akademici stěžují na levicově naladěné studenty, kteří na ně ve jménu politické korektnosti vedou nejrůznější útoky. Je to cokoli od anonymních pomluv na internetu s cílem poškodit jejich reputaci přes hanlivé nápisy na zdech univerzitních budov až po vybrakované kabinety.
Jde přitom o fenomén, který se za poslední roky rozšířil na univerzitách například v Německu, v Británii a Spojených státech. Stojí za nimi „malá, ale velmi hlasitá menšina studentů“, kteří se cítí dotčeni nebo uraženi názory svých profesorů, domnívá se sociolog Frank Furedi z Univerzity v Canterbury.
Kampusy se podle Furediho stávají sterilními místy, kde jsou „nežádoucí“názory i v rámci autocenzury potlačovány. „Tato generace studentů přestává mít možnost, aby konfrontovala své názory s těmi opačnými, s nimiž nesouhlasí,“varoval už před několika lety v otevřeném dopise.
Německý list Die Zeit mluví o „nových radikálech“, list Die Welt píše o „diktatuře politické korektnosti“. „Pedagogové mají obavy jasně říkat, co si myslí. Vyučují věci, které jsou sice ideologicky v pořádku, ale fakticky zcela nepřesné,“říká například profesor psychologie Jonathan Haidt.
Pozor na „sněhové vločky“
K útokům na vyučující se přidávají i obecná doporučení, jak nikoho neurazit, protesty vůči pozvaným řečníkům, kteří z pohledu studentů nemají čistý profil, nebo požadavky na odstranění soch a symbolů, které již nejsou poplatné době.
Tak například univerzita v anglickém Warwicku zakázala vystoupit britsko-íránské feministce a aktivistce za lidská práva Maryam Namaziové v obavách, že by někoho mohl urazit fakt, že je zároveň ateistka.
Oxfordská univerzita zase zrušila debatu o potratech po stížnostech studentek, že by v panelu seděla „osoba bez dělohy“, tedy muž.
Východoanglická univerzita zakázala studentům nosit sombrera, která v rámci reklamní kampaně rozdával nedaleký řetězec s mexickým občerstvením, protože by to někdo mohl vnímat jako rasismus.
Studenti v Cardiffu chtěli zrušit vystoupení australské feministky Germaine Greerové kvůli jejímu výroku, že „kastrovaný muž se nebude chovat jako žena“. Vnímají ho jako urážlivý vůči transsexuálům.
Studenti Harvardu žádali svou profesorku práva, aby ze závěrečné zkoušky vynechala problematiku znásilnění pro případ, že by ve třídě byly oběti sexuálního násilí, které by takový test traumatizoval.
V Oxfordu se řešilo, zda odstranit sochu Cecila Rhodese, britského koloniálního politika, který je spojován s apartheidem v jižní Africe. Paradoxní je, že jeden ze zakladatelů iniciativy „Rhodes musí padnout“, Jihoafričan Ntokozo Qwabe, byl příjemcem Rhodesova stipendia, které mu na Oxfordu umožnilo studovat.
Sociologové v této souvislosti mluví u studentů o „syndromu sněhové vločky“, která se rozpustí při sebemenším náznaku kritiky nebo nesouhlasu. Studenti naopak argumentují tím, že univerzity mají být „myšlenkově bezpečná místa“, kde se každý bude cítit dobře.
„Univerzity nejsou myšlenkově bezpečná a pohodlná místa,“vzkazuje jim známý britský biolog Richard Dawkins. „Pokud se s tím nedokážete vyrovnat, běžte domů, obejměte plyšového medvídka a vraťte se, až dospějete.“