Chci na olympiádu, a tak jsem v děcáku
Máma s mými dalšími sourozenci odjela do Anglie, ale já zůstal raději v dětském domově, abych mohl trénovat vzpírání, říká česká olympijská naděje.
Trofeje má vystaveny v malém, ale útulně zařízeném pokoji dětského domova v Havířově. Tam se ocitl poté, co jej matka i s několika jeho sourozenci opustila a odcestovala do Anglie. Dnes sedmnáctiletý mladík František Polák se k ní nepřipojil, toužil být i nadále dostatečně blízko tělocvičně v Horní Suché. S železem nad hlavou v nevyhřáté místnosti teď sní o jediném, dostat se na olympiádu. Pod pěti kruhy už jednou zazářil. Loni v říjnu získal bronzovou medaili z Olympijských her mládeže v Buenos Aires. Kluk, který neváží ani 60 kilogramů, zvedl nad hlavu ve dvojboji celkově 233 kilogramů. Teď usiluje o další olympiádu – tu velkou. Podle jeho trenéra Emila Brzósky to není nereálné.
Františku, máš sedm sourozenců, matku i otce, přesto děláme rozhovor v dětském domově v Havířově. Jak ses tady ocitl?
Máma se v roce 2017 rozhodla, že už nechce žít s tátou. Ten se vrátil na Slovensko, odkud pocházím i já. Po rozchodu jsme s ní žili na ubytovně v Karviné, tam to máma moc nezvládala finančně a ani děcka ji moc neposlouchaly. Pak přijel strejda, její bratr, a zeptal se jí, jestli s ním nepojede do Anglie. Ona chtěla, ale mně se to nelíbilo a řekl jsem, že zůstanu. Odjela tam s pěti mými sourozenci.
Proč jsi neodjel taky?
Mě vzpírání fakt hodně baví a v Anglii bych nic neměl.
Máš mámě za zlé, že přesto odcestovala?
Tak trápí mě, že tam jela. Ale jsme v kontaktu a i taťka za mnou občas jezdí.
Byl jsi zvyklý žít se sedmi sourozenci. Teď jsi v dětském domově. Je to velká změna?
Je, předtím jsme žili buď různě v bytech 3+1, nebo pronajatých rodinných domcích. Zatímco teď mám pokoj sám pro sebe, tehdy jsem jej sdílel s dvěma bráchy, v dalším byly ségry a nejmenší děti měli rodiče u sebe. Hodně jsme se stěhovali, kvůli různým peticím.
Jakým peticím?
Lidi si stěžovali na kravál v baráku. Takže jsme po nějaké době museli pryč.
A byl kravál?
Tak byl no…
V dětském domově jsi spokojený?
Je to tady vše fajn. Našel jsem si tu dokonce přítelkyni. V létě mi bude osmnáct, tak jsme chtěli jít spolu už do vlastního, ale trenér chce, abych ještě zůstal. Dokud jsem na škole, tak mi to dětský domov umožní…
Trenére, proč je pro Františka lepší ještě zůstat?
Trenér Emil Brzóska: Má tady ideální podmínky, pravidelnou stravu i režim, který musí dodržovat. Samozřejmě mládež má někdy tyhle tendence, trochu se flákat. Franta sice takový není, že by se někde toulal do noci, on je spíš spáč (směje se). Ale přesto bych byl radši, kdyby ještě zůstal a kvalitně se připravil na boj o olympiádu.
Kdy se začal příběh kluka, který sní o olympiádě? Kdy jsi začal vzpírat?
František: Když mi bylo deset let, vzal mě kamarád do tělocvičny. Tam jsem hned zvedl dvacet kilo a trenér říkal, že ze mě něco bude. O tři měsíce později jsem už byl třetí na republice.
Takže v deseti. Je to ve vzpírání pozdě, brzy? Co se dá s desetiletým klukem, který chce vzpírat, dělat?
Trenér: Určitě to není pozdě, spíš brzy. Já tehdy ještě Františka neměl na starost, ale obecně platí, že s desetiletým klukem jsou tréninky zaměřené hodně na dynamiku a hlavně na techniku. To je věc, která se později těžce dohání. A desetileté děti se velmi dobře a lehce učí.
V deseti jsi zvedl dvacet kilo, kolik zvedáš teď, v sedmnácti?
František: V trhu mám rekord 110 kilo, v nadhozu 136.
Trenér: František je mistr Evropy v trhu ve své váhové kategorii, má čtyři stříbrné medaile. Drží české rekordy a před nedávnem získal bronzovou medaili z Olympijských her mládeže. Je to obrovský příslib.
Když jsme si tě fotili a prosili tě o vytažení nejcennější trofeje, sáhl jsi automaticky po bronzu z olympiády mládeže…
František: Je to určitě můj dosavadní největší úspěch. Říkal jsem si, že by tam byla bomba medaili udělat, trenér to spíš viděl na pátou šestou příčku. Měli jsme původně startovat v kategorii do 62 kilogramů, tam bych skončil osmý. Ale týden před závody jsme si řekli, že půjdeme do kategorie do 56 kilogramů a vyplatilo se. Když jsme se rozhodli, měl jsem 61 kilo.
Jak vypadal ten týden, kdy František musel zhubnout pět kilo?
Trenér: Chodil do sauny, nejedl, málo pil. Franta je v tomhle disciplinovaný, je na něj spoleh. Měli jsme to pod kontrolou.
A po vážení? To následuje divoké dojídání?
Trenér: Franta vždycky plánuje, co všechno sní. Ale ono to nejde, protože ten žaludek je stažený. Takže dostane nějakou polívku, něco proti křečím a jde se závodit.
Před rozhovorem jste zmínili, že momentálně trénujete v provizorních podmínkách. Jak vypadá aktuálně příprava olympijského adepta v Horní Suché?
Trenér: Jsme potřetí přestěhovaní. Dříve jsme trénovali v rodinném domku, jenže tam jsme se činkou probourali až do sklepa. Tak nám obec nabídla náhradní prostory v jednom bývalém obchoďáku. Tam se nám zalíbilo a obec rozhodla, že nám přízemí budovy poskytne s tím, že nahoře budou další kroužky. Za to jim jsme moc vděční, bude to tam skvělé. Nicméně budova se teď rekonstruuje, tak jsme do dokončení oprav v takovém malém provizoriu, kde si topíme plynovou bombou a trénujeme při devíti stupních.
František: Jsou to dvě malé místnosti. Teď už je tam tepleji (směje se). Ale nejsou tam okna a hůř se mi tam dýchá. Na druhou stranu vše potřebné tam máme.
Horní Suchá je v republice známá jako líheň vzpěračských talentů. Klub, který reprezentuješ, zaštiťuje jméno olympijského vítěze Oty Zaremby. Je to pro tebe vzor?
František: Dřív býval, ale teď už není.
Proč?
Trenér: Ota Zaremba se neukáže dva roky, nepřijde se ani podívat. Ale zase to jeho jméno – je to pořád olympijský vítěz – to jeho jméno si zaslouží, aby tam bylo.
František: V kontaktu prakticky nejsme, ale k medaili mi pogratuloval.
Olympijský triumf, kterého dosáhl, je i pro tebe vysněnou metou?
František: Jednoznačně, pro vzpěrače nic víc není. Ale pro mě bude úspěchem už to, když se mi podaří do Tokia dostat. Uděláme pro to maximum.
Co znamená dělat maximum? Jak často trénuješ?
František: Šestkrát týdně. Ne vždy se stejnou intenzitou. Těžší tréninky mívají kolem dvou hodin, ty lehčí kolem hodiny.
Jak je reálné naplnit olympijské ambice?
Trenér: Já tomu věřím. Ačkoliv Světová federace limit na olympiádu tak zkomplikovala, že na to musíte mít skoro vysokou školu, abyste to pochopil. Letošní rok bude pro Františka velmi náročný. Aby měl šanci dostat se na olympiádu, musí absolvovat mistrovství světa i Evropy mužů a mistrovství světa i Evropy juniorů a sbírat tam body. Důležité je, aby Franta vydržel v tom tempu a vydrželo mu zdraví...
František: To bych se pak mohl podívat třeba v roce 2024 i do Paříže…
To by mohl být František na vrcholu sil, ne? Nebo v jakém věku dosahují vzpěrači nejlepších výkonů?
Trenér: Pokud jde o olympijské vítěze, tak u těch nižších vah platí, že kolem 22 či 23 let jsou nejlepší. Takže ano, tam by mohl být František na vrcholu.
Tvůj příběh by mohl inspirovat tvé vrstevníky, či mladší kamarády, z dětského domova. Cítíš, že jdou za tebou?
František: Když jsem sem přišel, tak ze mě spíš měli strach. Ale teď cítím, že jsem pro některé vzor. I když taky mám na čem pracovat, třeba ve škole. Je to pro mě docela těžké, kombinovat školu s tréninky.
Co studuješ? Dostat individuální plán by asi v tvém případě mělo opodstatnění, ne?
František: Teď jsem změnil obor, učím se na zedníka, obkladače. A individuální plán právě s trenérem řešíme. Trenér: Budu zrovna dnes posílat nějaké papíry. Franta je v tréninku poctivý kluk, ve škole trochu zlobí, ale to se snad zlepší.