Stochova škola života Chelsea
Už zítra od 21.00 zabojuje Slavia o semifinále Evropské ligy.
Do Londýna se chystá každý rok. Rád by zaletěl za kamarády, které tam poznal, když jako teenager hrával za Chelsea. „Slibuju kámošům už devět let, že určitě dorazím, ale ještě jsem tam nebyl,“omlouvá se Miroslav Stoch.
Na místo činu se vrátí až příští čtvrtek a na dávné přátele znovu nebude mít čas. Slávistický záložník se hodlá pokusit o fotbalový zázrak a přes Chelsea postoupit do semifinále Evropské ligy. „Nemáme co ztratit,“říká. Se Slavií se postaví klubu, který ho vystřelil za slávou.
Nejprve vám pustíme video z ledna 2009. Chelsea hraje doma proti Stoke City a drobné křídlo s číslem 43 nastupuje deset minut před koncem.
No jasně, vím o co jde.
Váš největší zápas za Chelsea?
Spíš nejpovedenější. Největší byl listopadový debut proti Arsenalu. Sice se prohrálo, ale zážitek to byl veliký. Proti Stoke jsme taky prohrávali a trenér Scolari to měl nahnuté. Kdyby se nevyhrálo, asi by ho vyhodili. Fakt šlo o hodně.
V tu chvíli jste ho pomohl zachránit.
Škoda, že jsem nedal gól, šanci jsem měl. Frank Lampard mi posunul balon do pravého křídla, ve vápně jsem zaseknul na levačku a brankář Sörensen tu ránu vyrazil.
Můžeme se podívat na záznam. Máte pravdu.
V osmnácti jsem byl šťastný, že vůbec můžu sedět v kabině s hvězdami Chelsea. Vedle mě Terry, Lampard, Drogba, Ballack, Petr Čech...
Ono se hodí mít ve fotbalovém životopisu napsáno, že jste hrával za Chelsea, ne?
Já to nikde moc nezdůrazňuju. Ale ano, hřeje mě to, jsem rád a zrovna tenhle záznam jsem si často pouštěl. Jako motivaci, že na to mám. S Lampardem jsme přesně takové akce často cvičili na tréninku. Měnit tempo hry, otáčet z jedné strany na druhou, středoví hráči přenášeli míče nám na křídlo. A buď z toho byla střela, nebo centr – jako při té gólové akci.
Nakonec jste v nastavení odcentroval z pravého křídla na vítězný gól.
Frank Lampard všechno před sebou propálil, kluci nadšeně běželi za ním a ke Scolarimu, zatímco já to měl od pravého praporku nejdál ze všech. Ale doběhl jsem je a jako poslední skočil do chumlu.
Cítil jste se v tu chvíli jako součást rodiny Chelsea?
To bylo nepopsatelné. Parta v Chelsea byla skvělá a já, mladý chalan z Nitry, byl nadšený, že můžu být její součástí.
Vzali vás mazáci hned?
S tím nebyl problém. Jakmile jsem se objevil ve dveřích, přišel za mnou Petr Čech: S čímkoli budeš potřebovat pomoct, zajdi za mnou.
Co rozklepaná kolena?
To je jasné. Když se vedle vás převlékají světová esa, je na místě respekt. Někdy se mi až třásl hlas, když jsem chtěl něco říct. Naštěstí v Anglii se hodně kluků z áčka chodilo po zranění rozehrát za rezervu, takže jsme se znali. Teda já jsem znal je.
A oni vás?
Asi taky. Chelsea měla neskutečně nabitý tým: co hráč, to hvězda. Všichni byli fantastičtí.
Zkuste popsat tři největší persony. John Terry?
Jasný lídr, legenda, neskutečný profík. V té době nejlepší stoper světa.
Co Lampard?
Duše Chelsea. Na středního záložníka měl neskutečné statistiky. Často jsme spolu zůstávali po tréninku a pilovali střelbu. Z jakékoli vzdálenosti. Když jsem viděl, jak každý den dře a přidává si, přestal jsem se divit, kolik gólů nastřílel.
Co Didier Drogba?
Borec. Když si na tréninku postavil míč, z deseti střel měl devět gólů. Ryzí zabiják.
Musíte být Scolarimu vděčný, že na vás ukázal.
No jasně. Všechny čtyři ligové starty jsem si připsal pod ním. Když ho v únoru 2009 vyhodili a přišel Hiddink, už jsem se na hřiště nedostal. Bylo potřeba zachránit sezonu, což se povedlo, protože jsme vyhráli Anglický pohár, bohužel nikdo z mladých už další šanci nedostal.
Máte medaili z finálového utkání proti Evertonu?
No jo, ale kde? Asi někde doma bude. I když jsem se nedostal na lavičku, ve Wembley jsem byl s týmem. Zážitek.
Mimochodem, když vás Brazilec Scolari poprvé poslal do hry, v novinách se psalo, že už dělá zoufalé tahy. Dotklo se vás to?
To si moc dobře pamatuju, ale já to neřešil. Byl jsem šťastný, že můžu hrát. Aspoň chviličku si vyzkoušet Premier League.
Jaké to bylo běhat přímo pod nabitou hlavní tribunou na Stamford Bridge? Příští čtvrtek vás to čeká znovu.
Ten hukot ani nevnímáte. Jako by se všechno okolo vás zastavilo, vnímáte jen fotbal. Myslím, že teď to bude stejné jako v osmnácti. Znovu mi bude tlouct srdce nervozitou a budu vnímat jen svoje povinnosti. Jako by kolem vás bylo ticho.
Pokračování na protější straně
Parta v Chelsea byla skvělá a já, mladý chalan z Nitry, byl nadšený, že můžu být její součástí.
Pokračování z protější strany
Prožíval jste angažmá v Chelsea o to víc, že to byl odmalička váš nejoblíbenější klub?
Z Chelsea se stal obr až ve chvíli, kdy do něj Roman Abramovič napumpoval peníze, ale já ji měl pod kůží už dřív. Prostě se mi líbila.
Jak to? Bývala průměrným klubem Premier League.
Měla pro mě kouzlo, v roce 1998 vyhrála Pohár vítězů. Hráči jako Vialli, Zola, Tore André Flo, Hasselbaink, Petrescu, Dennis Wise... Obdivoval jsem ty jejich modré dresy a fandil.
A když se v roce 2005 ozvala?
Vůbec jsem neváhal. Splněný sen. Už v patnácti jsem měl nabídky, abych z Nitry odešel. Byli se na mě podívat skauti Tottenhamu, zájem měl Arsenal, z Nice mě pozvali na zkoušku. Ale Chelsea všechno vyřešila.
Rodiče neměli strach pustit vás do Londýna?
Nebyli hned pro. Musel jsem je dlouho přesvědčovat, než povolili.
To se dělá jak?
Dětskými řečičkami. Tátovi jsem hrozil: Jestli mě nepustíte, přestanu hrát fotbal. (smích) To zabralo. Rodiče byli samozřejmě rádi, že se taková příležitost naskytla, ale nedivím se jim, že nechtěli patnáctiletého kluka pustit.
Školu jste dodělal v Anglii?
Ne, tu jsem musel stihnout doma. Střední stavební škola, na kterou jsem se v Nitře dostal, už na dálku stíhat nešla. Všechno jsem věnoval fotbalu.
Vzpomenete si, jak jste se poprvé objevil na Stamford Bridge?
V roce 2005, na Mikuláše. Z letiště mě vezli rovnou na stadion a jako diváka mě čekala Liga mistrů proti Liverpoolu. Chápete to? Čtyřicet tisíc fanoušků, na hřišti Lampard, Terry, Gerrard, Carragher... Byl jsem na takovém zápase poprvé v životě a nestačil jsem valit oči. I když to skončilo 0:0, první dojem byl fantastický. Když jsem druhý den viděl tréninkové centrum, byl to další šok. Krásný.
Byla pro vás Chelsea zkouškou z dospělosti?
Ve fotbale i v životě. Člověk rychleji dospěje, naučí se, jak se sám o sebe postarat. V šestnácti mi přišlo normální, že si vyperu, vyžehlím. Od osmnácti jsem si začal i sám vařit.
To jste se odstěhoval od rodiny, u které jste bydlel?
Přesně tak. V Anglii je pravidlem, že do osmnácti buď bydlíte v rodině, nebo se za vámi přistěhují rodiče. Já volil první možnost. Už kvůli angličtině. Přišel jsem do rodiny, ve které už bydleli Švýcar Elmer a Fin Saarelma, moji spoluhráči z dorostu. Každý jsme měli svůj pokojík.
To musel být pro vaše „fotbalové“rodiče docela frmol.
A to ještě měli dvě vlastní děti. Dodnes nechápu, jak to všechno mohli stíhat.
Byly společné snídaně?
Naopak jen večeře, to jsme se scházeli u jednoho velkého stolu. Zbytek dne jsem trávil buď v tréninkovém centru, nebo zavřený v pokoji, kde jsem drtil angličtinu.
Kdybyste se rozhodoval dnes, uděláte ten krok znovu?
Stoprocentně, není čeho litovat. Všechno vyšlo ještě lépe, než jsem si to vysnil. Každý rok jsem v Chelsea dělal pokroky. Z dorostu jsem šel po roce do rezervy, z rezervy po roce do áčka. Když jsem v roce 2009 odešel na hostování do Twente, hned jsme vyhráli nizozemskou ligu. Neměnil bych ani v nejmenším.
Hymnu Chelsea byste ještě dokázal zazpívat?
Blue is the colour? Jo, začátek zvládnu. (nadechne se a zpívá) Blue is the colour, football is the game, we're all together and winning is our aim!
Vida, chytil jste i melodii. To jste musel být po losu Evropské ligy nadšený.
Já si přál Chelsea při každém losování a už jsem pomalu přestával doufat. A najednou to vyšlo. Čtvrtfinále na Stamford Bridge, paráda!
Na koho se těšíte?
Eden Hazard je neskutečný hráč, na něj jsem fakt zvědavý. V roce 2013 jsem proti němu hrál za reprezentaci, ale od té doby se ještě o hodně posunul. Při pohybu s míčem je excelentní. Jsem zvědavý i na Kantého, který v televizi vypadá, že běhá všude. Snad se mu ve čtvrtek nebude tolik chtít.
Myslíte, že vaše Chelsea by tu dnešní porazila? Byla silnější?
Tehdy to byla absolutní světová špička, teď bych řekl, že se trochu trápí. Sezonu může zachránit jedině tak, že vyhraje Evropskou ligu.
To pro Slavii nezní moc optimisticky.
Proč? Já věřím, že znovu můžeme dokázat něco velkého. Jako v osmifinále proti Seville. Ten souboj nám dodal sebevědomí. Pochopili jsme, že i s takovými kluby se můžeme měřit. A když vám pomůže štěstí, dají se i vyřadit. Uvidíme, co budu říkat zítra po prvním zápase.