Rozhovor: cestovatel Formánek
Rozhovor s autorem bestsellerů a cestovatelem Josefem Formánkem. Stejný autor, stejný zpovídaný – po sedmnácti letech.
Spisovatel Josef Formánek je jeden z posledních bohémů. Jako cestovatel žil s domorodci na ostrově Siberut v Indonésii. Ti mu říkali „prsatý muž“. Dnes bydlí na samotě v Českém středohoří. Založil magazín Koktejl, ale prošel i protialkoholní léčebnou. Autor tohoto rozhovoru s ním dělal předešlé interview před 17 lety. Formánek byl tehdy jen novinář, ale rozloučil se větou, že se stane úspěšným spisovatelem. Vyšlo mu to. Tady je „pokračování“rozhovoru.
Minule jste řekl, že se stanete spisovatelem. Moc jsem tomu nevěřil, ale podařilo se. To máte takové sebevědomí, nebo jste té budoucí knize opravdu tak věřil?
Věřil. Vzpomínám si, že mi Arnošt Lustig, když si tu knihu ode mě bral, aby si ji přečetl, řekl, že když člověk píše, tak by měl psát pravdu, aby to bylo dobré. A když mi tu knížku vracel, tak se smál: „Já jsem říkal, že pravdu, ale až takovou?“Věděl jsem, že ta kniha je odkoukaná ze života a že jsem se s ní mazlil pár let, tak jsem měl pocit, že by mohla rezonovat i u čtenářů.
Jak to dopadlo s kmenem Mentawajců? Tipuji, že dnes už všichni mají trika a mobily...
To je otázka na dlouhou odpověď.
Klidně, ta předchozí byla krátká.
U Mentawajců na Siberutu se toho hodně změnilo. Když jsem při své čtvrté cestě na ostrov viděl, jak tam buldozery bagrují cesty, aby je vláda mohla nechat vybetonovat, a u toho stál šaman v bederní roušce s lukem přes rameno a s trochu nechápavým výrazem ve tváři, tak mi z toho bylo do pláče. V průběhu let po těch nových cestách dorazili nejen další budovatelé cest, ale i obchodníci, státní správa, šiřitelé různých vír a těžaři. Ale oni přesto zůstali lidmi kmene Mentawaj. Dál umějí lovit a sbírat svou obživu v džungli. A tak i když je dnes potkám v tričku a za jejich kánoí vydlabanou z kmene vidím závěsný motor, tak je pořád vnímám jako přírodní lidi. Cítím u nich stejný úsměv a klid jako dřív. To ovšem nemusí platit pro mladou generaci, protože někteří z nich se rozhodnou pro cestu...
... do města?
Do civilizace. Jako třeba syn přítele šamana... Ten v rámci mladické revolty odešel na pobřeží Sumatry vykládat lodě. Pak se asi po dvou letech pokorně vrátil zpátky. Nechal si jako jeho otec narůst dlouhé vlasy, nechal se potetovat kmenovým tetováním. Když jsem se ho ptal, co tomu říkal, když v Padangu viděl zástupy lidí, výškové budovy a kouřící a troubící auta, tak odpověděl: „Žijete jako mravenci. Takhle žít nechci.“
Kdy jste naposledy navštívil ostrov Siberut?
Před rokem.
Je to asi dobře, že mají závěsný motor a méně se nadřou.
Kdyby někdo objevil nějaký neznámý kmen a někdo se mě zeptal, jestli tam chci jet nebo to někomu doporučuji, tak bych řekl, že nechci a nedoporučuji. Pro přírodní lidi je lepší žít bez kontaktu s civilizací. Ona má schopnost křehké kmenové struktury rozleptat. Mentawajci měli výhodu, že už tři sta let vědí o civilizaci, takže to pro ně nebyl náraz. Obchodovali už kdysi s Minangkabauy ze Sumatry. A výměnou třeba za ratan si brali jen co považovali za důležité: čepele k mačetám, korálky a dál si žili v poklidu v symbióze s přírodou. Ale teď civilizace přišla až k nim. Civilizace je volba. Když jste se narodil jako Mentawajec, musel jste být lovcem a sběračem nebo jste umřel hlady. Civilizace je možnost si zvolit, jestli chci patřit třeba do nějaké subkultury či cestovat po světě či něco jiného. Ale přírodní člověk se v civilizaci stává člověkem druhé kategorie pro neznalost moderního světa. Většinou skončí někde ve slumu kolem velkých měst. A v druhé generaci jeho potomci ztratí možnost se vrátit do pralesa.
Co si jako cestovatel myslíte o tom, jak se dnes cestuje? Dnes je v módě navštěvovat pralesní kmeny. Pomalu jsou i v průvodci Lonely Planet.
Leckdy je to pro kmen obtěžující, ale na druhou stranu, i díky tomu si třeba dál uchovává svoje tradice, protože je to pro jeho členy výhodné. Díky těm tradicím přijedou turisté. A přinesou peníze. A oni si tak déle uchovají své zvyky, identitu, svou jedinečnost, kterou by jinak po přílivu civilizace už neměli proč udržovat – po ztrátě tradičních možností obživy a rozvratu kmenových i rodinných struktur. Ale cestování otevírá oči. Díky němu je člověk opravdu v přítomném okamžiku. Když jdeme v Čechách na oběd, tak jsme dost často „duchem někde jinde“. Když si dáme třeba v Indii tamní jídlo, tak je tak jiné, že se na ně maximálně soustředíme.
Dostal jsem automatickou odpověď: „Píšu novou knihu, a tak neodepisuji na maily.“Tak co to bude?
Už nejsem tak sebejistý jako v době, kdy jsem psal Prsatého muže. Jsem věřící a nejlepší způsob, jak rozesmát Stvořitele, je říct, jak něco dopadne. Takže si v současnosti spíš pro sebe jen něco tiše myslím. Vlastně je krásné nic nečekat. Ano, píšu knihu a těším se na ni. Snažím se psát jinak než předešlé knihy. I když styl autora je jeho krev a tu úplně vyměnit nemůžete...
Tematický rozptyl máte velký. Tak o čem bude nová kniha teď?
Chcete vědět, o čem bude?
Když prozradíte jednu větu, tak to ještě nezakřiknete.
Jestli na to mám jednu větu...
Máte na to neomezeně vět, ale jedna klidně stačí.
Bude to kniha o tichu.
O tichu?
Hm.
Pokud jde o román Mluviti pravdu, jeho hrdina je inspirován příběhem vězně, komunisty a esesáka Waldemara Solara. Ten muž chodil shodou okolností do MF DNES a nabízel nám svůj příběh. Pak potkal vás a vznikl román. Vzorový příklad, jak spisovatel najde příběh?
Myslím si, že dnes lidi neumějí naslouchat. Jeden můj známý řekl, že už nebude chodit do hospody, protože tam stejně nikdo nikoho neposlouchá. Každý chce odvyprávět jen to svoje, ale tím má každý též jistotu, že ho ti druzí nebudou taky poslouchat. Pro knihy a vlastně i pro můj život je důležité naslouchat druhým. Nasloucháním člověk navíc prokazuje druhému člověku prvotní laskavost.
Jak je to s tím filmem podle knihy Mluviti pravdu o panu Solarovi?
Režisér Dan Svátek má teď točit film podle mé knihy Dvě slova jako klíč. A po něm by chtěl začít točit i film podle Mluviti pravdu. To bude náročný koprodukční projekt. Jinak, pan Waldemar Solar pro mě byl nejdřív jen takový vzteklý stařec. Říkal jsem mu, že mi musí povídat pravdu. A on na to vždycky vztekle – hlavně abys mi pravdu říkal ty! Když se dnes ohlédnu zpátky, tak to pro mě už není jen ten úžasný příběh jeho života, ale on sám. Navzájem jsme se adoptovali. Dalo mi to třetího dědu. Mluviti pravdu teď vychází v polštině a vyšlo už německy.
Já jsem hodně přemýšlel, jak se zeptat na ten alkohol. Co mě překvapilo, že vy coby člověk, který měl velké sebevědomí, jste se v tomto směru nedokázal ohlídat?
Jedna postava z knihy Úsměvy smutných mužů má svůj předobraz ve skutečném reprezentantovi ČR v triatlonu a motokrosu. Zároveň to byl podnikatel, který vybudoval firmu. Měl tolik pevné vůle! Zaměstnával desítky lidí... Poctivě trénoval... Přesto neměl tolik pevné vůle, aby se ubránil deliriím tremens, přičemž to třetí bývá smrtelné... Jen proto, že měl ze sportu silné srdce, tak přežil. Závislost možná s pevnou vůlí tolik nesouvisí. Závislost je vnitřní démon, kterému alkoholik nesmí nalejt. Člověk by si neměl dávat ani malé pivo. Jinak je zpátky ve hře.
Letos se dožil stovky Miroslav Zikmund. Co pro vás jako cestovatele znamená?
Kdysi jeho jméno pro mě bylo hlavně synonymem velkého cestovatele. Dneska o něm přemýšlím jako o velmi pracovitém, slušném a laskavém člověku. Pan Zikmund je noblesní člověk.
Vy jste zhubl. Už nejste prsatý muž?
Odhalení, Prsatý muž není prsatý muž.
Co tomu řeknou Mentawajci?
Už mi nebudou sahat na prso a u toho se smíchem dvojsmyslně říkat: „Majeru mukoop... Dobré jídlo...“