Jak ujel Čechům vlak
Komunisté měli šanci předvést své poučky o řízení ekonomiky. Srovnání se Západem však ukazuje, že v praxi nefungují.
Martin Petříček redaktor MF DNES
Když se Klement Gottwald 25. února 1948 „právě vrátil z Hradu“, bouřící stotisícový dav na Václavském náměstí věřil, že nové pořádky je přivedou k prosperitě jejich vlastní i blahobytu celé země. O dva týdny později v programovém prohlášení své komunistické vlády načrtl cestu, která k tomu měla po vzoru Sovětského svazu vést.
Začali odmítnutím předmnichovské demokracie. „Vrstva velkých a mocných pánů odůvodňovala svoji
nadvládu mezi jiným také tvrzením, že jen ona je schopna řídit naše národní hospodářství,“prohlašoval Gottwald před poslanci. „Výsledky jejího hospodaření – periodické hospodářské krise, trvalá nezaměstnanost, zbídačení na jedné a hromadění bohatství na druhé straně – však dokázaly, že velkokapitalističtí magnáti nejsou schopni říditi hospodářství ve prospěch celku,“pokračoval.
Byť v Československu kvůli nedostatečným dodávkám tehdy ještě stále fungoval přídělový systém, tuzemská ekonomika si při srovnání s okolními zeměmi nevedla úplně špatně. Z nacistického běsnění se vzpamatovala poměrně rychle. Hlavně tedy těžký průmysl, který během války pracoval pro Říši. Většina těžkého průmyslu předčila předválečnou úroveň ještě před Vítězným únorem.
Poválečná obnova pokračovala poměrně rychle díky zahraniční pomoci UNRRA, dosažitelným západním trhům a také díky tomu, že válečné aktivity nezpustošily české území tolik jako sousední země. Lehký průmysl však platil za protektorátu za druhořadé odvětví a v prvních letech nástupu komunistické moci se jen sotva dostal přes polovinu úrovně konce 30. let.
Stát se rychle po Únoru stal hlavním, a prakticky jediným pánem nad národním hospodářstvím. Přechod klíčových průmyslových podniků, bank a pojišťoven do státních rukou sice započal ještě o tři roky dříve, komunisté ovšem začali se systematickou likvidací soukromého sektoru napříč odvětvími včetně samostatně hospodařících zemědělců. Jak uvádí historik Karel Kaplan, během pěti let se počet živností smrskl na pětinu. A i ty byly později postupně zlikvidovány. Malé podniky, které tvoří páteř tržních ekonomik, byly rušeny.
Svéráz východního bloku
„Doleva“se v reakci na krizi 30. let i válečné události posunula prakticky celá Evropa a stát začal do ekonomiky ve větší míře zasahovat i na Západě. Nikde však neprobíhala sovětizace hospodářství tak důsledně jako v Československu. A to ani v ostatních zemích socialistického tábora.
Už v průběhu první poloviny 50. let se začaly projevovat negativní důsledky strukturální proměny tuzemského hospodářství. Přepracovaný první pětiletý plán přesměroval veškeré investice do těžkého průmyslu na úkor lehkého a také na zbrojení. To vyžadovalo i přesuny pracovní síly, výkon byl však tažen především právě vyšším počtem zaměstnanců, nikoliv vzestupem produktivity.
Komunisté byli posedlí sledováním objemů produkce („splníme plán na 110 procent“), ne ukazatelů ziskovosti. Na Východ byli však často nuceni prodávat pod cenou. „ČSR ztrácela své tradiční zahraniční trhy. Ocelová koncepce byla nehospodárná, výrobní náklady převyšovaly zisky. Vyrábělo se stále více, ale společnost chudla. Značná část investic se vynakládala neúčelně, do armády a do neefektivních výrob,“uvádí historik Jan Rataj.
Později si sice soudruzi začali uvědomovat, že je třeba pamatovat i na domácí spotřebu a na zvyšování životní úrovně, obzvlášť po měnové reformě v roce 1953, která připravila občany o úspory, ekonomika však víceméně jela dál nastaveným směrem. Vzhledem k pětiletým plánům však nedokázali reagovat na hospodářské cykly ani vnější šoky.
Prohlubovalo se technologické zaostávání, Československo přišlo o vyspělé trhy, své výrobky udávalo především na méně náročných východních trzích. To však podniky nenutilo zvyšovat kvalitu či přinášet inovace. Obchod se SSSR a jím ovládanými zeměmi vzrostl z předválečných devíti na téměř 80 procent.
Postupně se i v nejvyšších patrech KSČ začalo mluvit o tom, že je třeba něco udělat. Nesmělá Rozsypalova reforma, která počítala jen se změnami organizace podniků či úpravou mezd, zkrachovala. Ambicióznější Šikovu reformu, která už směřovala k vytvoření tržnějšího prostředí, utnul vpád „bratrských“vojsk v roce 1968.
Pak už přišla normalizace a návrat ke starým pořádkům. V první polovině 70. let se přesto ekonomice vcelku dařilo, příjmy obyvatel se zvýšily skoro o třetinu, rostla i spotřeba. Pak ale následoval opět útlum, rezervy se vyčerpaly. Dostavila se dlouhá stagnace včetně krizí.
„Hospodářská strategie těžkopádně šlapala ve vyjetých kolejích a podobně jako v NDR připouštěla nanejvýš jen dílčí korektury,“uvádí historik Jan Křen. Snahy o přestavbu ve druhé polovině 80. let podle sovětského vzoru včetně povolení drobného podnikání byly jen omezené. Vývoj je nakonec předběhl, přinesl změnu státního režimu.
Zaostávání hospodářství se dá vyjádřit i čísly. Nabízí se například srovnání se sousedním Rakouskem, které ještě za Habsburků na české země, nejprůmyslovější část mocnářství, nestačilo. Jak uvádějí ekonomové Hana Lipovská a Karel Dyba, těsně po druhé světové válce zaostávalo Rakousko za Československem o 28 let.
Centrálně administrovaná ekonomika však svůj potenciál postupně ztrácela a Rakousko ji poměrně rychle předehnalo. Ještě v roce 1950 přitom bylo HDP na hlavu v Československu vyšší než v Rakousku. V roce 1989 dosahoval tento ukazatel v tuzemsku jen 58 procent rakouské úrovně.
Jsou ovšem také věci, které se nedají čísly zcela vyjádřit. Jde například o dopad industrializace na životní prostředí nebo ztrátu politických či ekonomických elit, které z Československa utekly za hranice, případně kvůli komunistům nemohly vykonávat vysoké funkce.
„Vyrábělo se stále více, ale společnost chudla. Část investic se vynakládala neúčelně, do armády a do neefektivních výrob.“
Jan Rataj historik