Má se kojit na veřejnosti?
Případ ženy, která chtěla nakojit svou dceru v prostorách pražské Raiffeisenbank a ochranka ji kvůli tomu vykázala, vyvolal obrovské emoce. Společnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Jak je to dnes – je už možné kojit děti úplně kdekoliv?
Ve čtvrtek před polednem zveřejnila jedna z mých známých na Facebooku fotografii vaginy. Respektive velmi realistického obrazu Gustava Courbeta Původ světa, který visí v Musée d’Orsay v Paříži. Kromě něj byla na snímku ještě ona, kterak třímá v náručí zhruba rok a čtvrt staré dítě.
„K tomu kojení v Raiffce... Mně se před dvěma lety stala stejná situace v Musée d’Orsay v Paříži. Bohužel mě neostrakizoval muž z ochranky, ale nějaká recepční 50+. (...)
A to přísahám, že jsem kojila cca 15 metrů od Courbetovy vaginy. Nejprve jsem byla trochu paralyzovaná a vhrkly mi slzy do očí, ale pak jsem si řekla, že jsem třeba jenom pro paní hromosvodem blbého dne,“připsala k fotce.
V diskusi jsem se zeptal, co jí připadá divného na tom, že nemá kojit v muzeu. Neodpověděla. Místo ní přispěchal kdosi se slovem: „Všechno.“
Fajn. Neměl jsem potřebu pouštět se do žádné další polemiky, pomyslel jsem si svoje a nechal to být. Přestože mi podobné věci připadají hloupé, zbytečné a – dobře tedy – i poněkud nechutné.
Rozumějte, za nechutné v žádném případě nepokládám dětské sání z matčina prsu. Naopak. Je to svým způsobem krásná věc. Podle nejrůznějších studií má kojení pozitivní vliv na zdraví dítěte i na jeho psychický vývoj. Nemluvě o podpoře jedinečného emocionálního vztahu mezi matkou a dítětem.
Chápu však i mnohem prostší argument: dítě má hlad, jíst (pít mléko) zkrátka potřebuje, a když to na něj v takovém věku přijde, buď dosáhne svého, nebo bude k neutišení.
Ostatně něco o tom vím. Mám čtyři děti ve věku od jedenácti do tří let a dobře si tedy pamatuji, jak v takových případech dovedou vyvádět.
Jenže stejně tak si nedokážu představit, že by moje žena jen tak mýrnix týrnix vytáhla ňadro třeba v bance, muzeu nebo v divadle před ostatními lidmi. Bohudík se jí to příčilo. Vždy se přece dá odejít ven, nebo alespoň stranou. Či se otočit zády, přikrýt odhalené partie i s děckem šátkem, který téměř každá matka nosí. Udělat to takto decentně lze dokonce i na dětském hřišti, ačkoli zrovna tam je člověk tak nějak náchylnější veřejné kojení přijmout a odvrátit zrak.
Nemluvě o tom, že až na výjimky dítě vyžaduje potravu v intervalech, podle kterých si lze návštěvy té či oné instituce, kulturního zařízení či třeba obyčejné tramvaje rozvrhnout. A není-li to možné, existují lahvičky s odstříkaným mlékem či se sunarem. A pro roční děti – což byl případ paní v Raiffeisenbank i mé známé v muzeu – také nejrůznější přesnídávky, kterými lze dítě nakrmit. Lžičkou. Chápu právo každé matky náhražky odmítat. Respektuji to. Nicméně ony by zase měly respektovat, že řada lidí zase nechce pozorovat jejich vyvalené prsy s přisátým děckem. Zvlášť ne na místech, kde to nečekají.
Párkrát už jsem byl i svědkem scénky, kdy se několik matek najednou pohodlně uvelebilo v kavárně, začaly kojit a přitom si povídaly, jako by se nechumelilo. Ne, nepůsobilo to jako nutnost okamžitě nakrmit dítě, nebo dostane křeče z hladu. Spíš jako jakási demonstrace vlastního mateřství a práva kojit, ať je to kdekoli. A komu se to nelíbí, ať si trhne nohou. Ano, přesně pro takové situace jsem použil slova „hloupé, zbytečné i poněkud nechutné“. L ucia čekala v pražské pobočce Raiffeisen banky ve frontě. Její roční dcera je stále kojena na požádání, a protože čekání bylo dlouhé a dcera chtěla mléko, rozhodla se ji nakojit. Po chvíli přišel muž z ochranky a nahlas začal nařizovat, aby se matka zahalila a přestala exhibovat. Nakonec ji vykázal. Tenhle incident je politováníhodný – a symptomatický. Česká veřejnost si stále spojuje výchovu dítěte spíš s dudlíkem, plyšákem či lahvičkou. Nikoli s náručí, prsem a laskavým respektem k potřebám dítěte a matky.
Pryč jsou doby, kdy matky kojily děti striktně po dvou nebo po třech hodinách a hned od narození je zvykaly ve stylu Lepší držet dítě zkrátka, než ho rozmazlit. Generace vychovaná studenými separačními pravidly dnes zhusta vyhledává terapie všeho druhu. A své děti vede jinak. Mimo jiné je dnes normální kojit dlouho, na požádání. Podle doporučení Světové zdravotnické organizace je kojení minimálně do dvou let věku skutečně žádoucí pro zdravý vývoj dítěte.
Matka, která kojí na veřejnosti, nedává na odiv prsa, krmí mládě, tiší jeho hlad, uklidňuje ho, předchází pláči. Žena v bance měla na výběr: buď nechá dítě plakat, nebo ho nakojí. V tichosti, bez jakékoli exhibice.
Že měla zůstat doma? Nevychováváme své děti za zavřenými dveřmi. Zapojujeme je do činností, kterým se věnujeme. Pracujeme s nimi, protože máme svoji práci rády. Setkáváme se s přáteli a bereme děti s sebou. Vyřizujeme s nimi pochůzky. Kojence bereme do školek, když vyzvedáváme starší děti. Chodíme s nimi na koncerty, do knihoven a na demonstrace. Tam všude je kojíme. Děti k nám patří. Žijí v tomhle světě. Mateřství není etapa definovaná separací matek a dětí od okolního světa.
To vše vnímám jako pozadí té situace v bance. Chápu, že je pro lidi, kteří nemají zkušenosti s tímto přístupem k mateřství, obtížné pochopit, jak žijeme. Chápu, že je to pro ně nové, neznámé, svým způsobem popuzující. Tím spíš, že oni někdy možná byli/byly vykázané očekáváním svého okolí za dveře, spoutané nároky na mateřství. „Když jsme to zvládli my, můžete vy taky.“
Děláme to jinak. Respektujeme potřeby dětí, ale jsme laskavé i k sobě. Takhle nám to vyhovuje. Nepácháme žádný zločin.
Máloco generuje tolik „měla bys a neměla bys, musíš a nesmíš“jako mateřství. Rady typu „roční dítě už by mělo vydržet nekojit“jsou ale padlé na hlavu. Jen konkrétní matka ví, co má v kabelce, co dítě ráno jedlo či nejedlo, že mu rostou zuby, že neřeší hlad, ale chce se kojit, aby zahnalo nudu. Ano, to je přípustné, to je klidně možné, to je žádoucí a běžné. Děti se kojí z mnoha důvodů. Uklidňuje je to, navozuje pocit bezpečí, dělá jim to radost. I my kojíme z mnoha důvodů. Je to jednoduché (někdy), je to po ruce, je to zdravé, víme, že dítě bude v pohodě.
Nebojme se kojit venku. Mnoho z nás to dělá. Většinou si toho nevšimnete. Kojíme za chůze, když neseme dítě v nosítku. Kojíme v práci, v tramvaji, v čekárně. Kojila jsem včera svoji osmiměsíční dceru v hledišti na divadelním představení, v němž hraje můj šestnáctiletý syn. Aby neplakala. Toho syna, mimochodem, jsem před lety kojila během prohlídkové trasy v klášteře ve Vyšším Brodě. Aby nerušil. Pro kojení neexistuje hranice.