Čím se blýskne nová generace
Všichni jsme mnohokrát ve vystoupeních čelných politiků a v nesčetných souvislostech slyšeli výraz „tato generace“. Zatímco o generacích předcházejících si leccos konkrétního dovedeme představit, co vlastně víme o té současné?
Sáhneme-li po definicích, pak v jedné z nich je jako generace označována velká skupina lidí, která se socializovala či vyrůstala v přibližně stejné době a pojí ji dobově podmíněný způsob života a myšlení. Do stejné generace patří lidé přibližně stejně staří, vrstevníci. Nejde přitom o užší generace, například uměleckého nebo technického zaměření v nejrůznějších oborech, ale reprezentující ze sociologického hlediska věkovou kohortu nebo její podstatnou část.
Podle maďarského sociologa Karla Mannheima neutváří historickou generaci pouze blízkost dat narození. Formování historických generací se specifickým generačním vědomím je podle něj výsledkem průsečíku tří sociálních charakteristik: životního cyklu či věku, prostorového umístění a historického zasazení.
Generace minulé
Rozhodující pro identifikaci generace tedy není délka fyzického trvání jedné generace, která odpovídá přibližně průměrnému věku žen při porodu, což bylo na konci minulého režimu 25 let a nyní 28 let, ale konkrétní historické období, které ji formuje. Proto jsme během posledních oslav 17. listopadu mohli slyšet: „Devětadvacet let, to je život jedné generace.“A je to pravda.
V české společnosti 20. století lze podle výzkumů Libora Prudkého a Pavla Friče z Univerzity Karlovy rozlišit jedenáct generací s určujícími generačními zážitky v adolescenci a rané dospělosti.
Předně jsou to tři generace v podstatě již nežijících lidí, tedy ztracená generace s determinujícím zážitkem první světové války, dále generace nové republiky, pro niž byl určujícím zážitkem vznik samostatného československého státu, a konečně generace hospodářské krize s nástupem fašismu a nacismu, pro kterou bylo charakteristické společné sdílení propadu možnosti realizace i základních lidských potřeb.
Ze současných pospolitostí jsou to dožívající generace obrany národa se zážitkem mobilizace, mnichovské krize, začátku německé okupace a 17. listopadu 1939. Generaci prohry formovala druhá světová válka, generaci míru a zapomnění pak intenzivní zážitek konce druhé světové války s autokratickým koncem 25. února 1948.
Generace modrých košil 50. let byla spojena převážně s pseudoaktivitou mladých lidí a ve své většině již skončila aktivní pracovní, společenskou a politickou činnost. Pro generaci obrodného procesu byla formujícím tmelem znovuobjevená svoboda v pražském jaru s krutým vystřízlivěním 21. srpna 1968. Po ní dvacetiletí vegetovala generace normalizace poznamenaná konformitou.
17. listopad 1989 zrodil generaci svobody, po níž záhy nastoupila generace řídící se podle pravidel peněz, viditelně poznamenaná privatizací spojenou s prosazováním se za jakoukoli cenu, poháněná vůlí mít úspěch, vlastnit, být „in“, mít přehled, být v obraze, jít s dobou. Mnoho jejích představitelů se podílelo a podílí na moci, což ovlivňuje i charakter politické scény.
Formování, existence a nástup jednotlivých generací měly i odvrácenou tvář, která nás připravila často o významný lidský potenciál. Po první světové válce jsme usilovali o to, zbavit se rakušáctví, a spolu s tím jsme se zbavili mnoha spolehlivých úředníků. Hospodářská krize 30. let ožebračila celou populaci a zmařila naději mnoha talentovaných mladých lidí. Osmatřicátý poskvrnil pověst národa antisemitismem.
Po válce jsme se museli vypořádat s kolaboranty, ale vyřizovaly se i osobní účty. Únor 1948 byl spojen s politickými čistkami a nezákonnými procesy. Podobně tomu bylo za normalizace. Ani rok 1989 se nevyhnul postihům lidí podle plošných zákonů. Spolu s pozitivním řešením demokratických přeměn jsme se tak připravovali o lidský a intelektuální potenciál.
Současná generace
Generační výzkum měl i prognostickou vizi. Předpokládal, že vstupem do EU se zformuje generace Euro, tj. mladých lidí zaměřených na evropské společenství. Jak se ale mohla generace formovat, když myšlenka a praxe evropanství jsou zpochybňovány? A to i oficiálně, jak se to projevilo ve střetech o koncepci zahraniční politiky. Vrcholem jsou kritické jevy v aktuálně probíhajícím brexitu.
Ale přece jen žijeme a budeme žít v Evropě. A v ní těžko uspějeme bez občanského étosu mladých. Ten se dosud vytrácel. Výzkumy proměn hodnotových orientací dětí a mládeže na internetu prokázaly, že zájem mladých o politická témata klesl. Z politických stran a hnutí aktivizovali část mladých lidí jen Piráti.
Nová generace se formuje a pravděpodobně bude formovat v internetovém dialogu. Proto se hovoří o generaci M, internetové generaci. Je to název pro skupinu lidí, která se narodila v době od poloviny 90. let, kdy začaly být dostupné sociální sítě, život online, který umožňuje okamžité sdílení myšlenek a poznatků na nejrůznější témata pomocí médií. Příslušníci této věkové sociální skupiny se jeví jako „velké děti, které nechtějí dospět a raději si jen hrát“. Tak to řekl ředitel společnosti SCIO Ondřej Šteffl na konferenci New Media Inspiration. Věnoval se i jednotlivým generacím a upozornil, že právě fenomén tzv. odložené dospělosti je tím nejdůležitějším, co mladou generaci historicky odlišuje od předcházejících generací nejvíc.
Mladí lidé obvykle několik let po vyučení a absolvování středoškolského a zejména vysokoškolského studia poznávají svět a věnují se aktivitám jen zčásti spojeným s budoucím povoláním. Důsledkem tohoto způsobu života je na jedné straně úbytek fyzických a manuálních schopností, jak to přesvědčivě dokazuje přijímací řízení do policie a armády, na straně druhé obeznámenost se světem a vytváření nového paradigmatu pro diskusi, což je dobrým předpokladem nejen pro formování nové generace v širším rozsahu, ale i řešení civilizačních problémů.
Podle někdejšího premiéra Vladimíra Špidly je pro budoucnost hlavní schopnost spolupráce: „Klíčové ekologické změny a změny vyvolané technologií vyžadují globální governanci, tj. vládnutí a mimořádnou schopnost spolupracovat, a to naprosto přes všechny hranice.“Symbolickým ukončením mládí je prodloužený odchod od rodičů spojený se založením rodiny a pořízení si hypotéky na byt či dům. To je ve velkých městech, zvláště v Praze, stále složitější.
Možná jiná realita
Sociolog Jan Herzmann se domnívá, že nová generace bude spíš generací zklamání. Pokud se obloukem, jak soudí pesimisté, nevrátíme o století zpět ke generaci ztracené, možná i zmaru jako za první světové války. Příčinou podobných názorů může být stále patrnější individualizovaný život mladých lidí, u nichž chybí hlubší pospolitost. Pravděpodobně však daleko více situace ve světě, který hledá nové paradigma.
Někteří politologové mluví o radikalizaci společnosti, což je zčásti pravda, ale revolty předchozím generacím příliš nepomáhaly, i když se jim často nemohly vyhnout. Zrovna v Den boje za svobodu a demokracii jedna známá dokumentaristka současnou generaci označila naopak za generaci apatickou. Ale je tomu tak, když se jen na pražských ulicích loňského 17. listopadu objevily desítky tisíc lidí, mezi nimiž se na třiceti shromážděních objevily i tisíce mladých? Stejně tak s takovým viděním moc nekorespondují aktivity mladých spojené se záchranou klimatu.
Zásadní vliv na změny vývoje globálních trendů hodnotových orientací mají vždy radikální historické změny. V budoucnosti budou spíše postupně a ambivalentně narůstat výzvy pod vlivem multikulturalismu a plurality či volání po vládě pevné ruky, i když není možné vyloučit podstatný zlom jako důsledek mezinárodního terorismu.
Jde o to, aby se nová generace neformovala jen proti něčemu, ale za něco, především za svobodu a demokracii, nejen deklarativní. Je zřejmé, že základní střetnutí o budoucnost se odehraje mezi liberalismem a solidarismem, resp. autokracií. Svobodu není možné chápat bez vědomí odpovědnosti. Zatímco pro liberalismus je nebezpečné přezírat nerovnosti mezi lidmi, pro solidarismus zase státní paternalismus.
Zamýšlíme-li se nad současnou hektickou dobou, bylo by potěšitelné, kdyby se nejen z demonstrujících, ale i z těch, kdo mají své důvody na ulici nejít, jako syntéza obsahu současných ideových a politických střetů vytvořila generace ochrany ústavních práv a regenerace liberální demokracie bez deformující zátěže neoliberalismu. Už proto, že tato generace bude mít zásadní vliv na dění téměř do konce 21. století.