Smutné setkání obětí normalizace s Nepomuckým
Monika Zavřelová
V březnu letošního roku vědci představili nejpravděpodobnější podobu svatého Jana Nepomuckého. Nyní tento mučedník a patron české země ožívá v románu slovenského spisovatele Pavla Rankova. Ačkoliv prostřednictvím pouhé legendy – Legendy o jazyku.
Rankov sleduje skupinu čtyř studentů na podzim roku 1972 během jejich prvního semestru na vysoké škole. Mladí historici Tomáš, Táňa, Klára a Martin si užívají chvil radostné a netíživé dospělosti, čas od času poslouchají zakázané Rolling Stones, zamilovávají se, společně kritizují ideologické směřování své alma mater – ale jinak příliš nevybočují.
Alespoň do chvíle, než je jejich ročníkový vedoucí a zapálený komunista Šindelář neseznámí s legendou o jazyku Jana Nepomuckého, která má být díky vyzvednutí ostatků ze svatovítské katedrály brzy vyvrácena. Aby strana mohla lidem ukázat, jací jsou ti katolíci lháři a podvodníci.
Studenti však chtějí zjistit pravdu, která by jinak mohla zůstat zamlčena. A tak začnou pátrat na vlastní pěst. Ani si neuvědomují, jak nápadnými se stali. Navzdory tomu, že se své aktivity snaží krýt, režim v nichuž dávno vidí fanatickou katolickou skupinu vedenou církví.
Podle legendy se při vyzvednutí ostatků Jana Nepomuckého v roce 1729 jazyk, který měl před Václavem IV. i při mučení držet za zuby, aby neprozradil zpovědní tajemství královy ženy Žofie, prokrvil a zčervenal. Ačkoliv normalizační vědecká analýza nakonec neodhalila jazyk, ale kus mozkové tkáně, legenda stále žije, protože centrum řeči, o které mohli chtít Nepomuckého připravit, se nachází právě v mozku.
Tolik k legendě, co však Rankovův nový román přináší po vydařených Matkách? Vyprávění, které znovu připomíná, jak velkou paranoiou režim trpěl a kam až byli jeho posluhovači schopni zajít ve jménu marxismu-leninismu i vlastní zvrácenosti. V tom nejčistším světle to odhaluje závěr knihy i doprovodný příběh ze současnosti o jakési tetičce od mládí trpící záhadnou duševní chorobou.
Rankov vytvořil trefnou paralelu mezi středověkými mučedníky a oběťmi normalizace, aniž by ji čtenáři vnucoval. Mrazivé poselství knihy zůstává umně skryto mezi řádky.
Román však tíží množství historických teorií spojených s Nepomuckým, které se servírují prostřednictvím zdlouhavých dialogů studentů nebo monologů zmiňovaného Šindeláře. Postavy se v tu chvíli stávají pouhými zprostředkovateli, a tak by to být nemělo. Obzvlášť, když Rankov čtenáře ve stěžejních pasážích románu nenechává na holičkách a situaci gentlemansky dodává potřebný dějinný kontext. Některé dialogy obzvlášť mezi studenty pak chvílemi působí strojeně, to už ale může být vinou překladu.
Poněkud drastickým závěrem románu dává autor jasně najevo, co má být pointou Legendy o jazyku. Mohl by toho docílit i jinými prostředky, chtěl však, aby jeho kniha byla takovým drobným ztělesněným varováním, před tím, co mohl dřívě zapříčinit dobrý úmysl a touha po pravdě.
Legenda o jazyku Pavol Rankov