Musím mít dost sil!
Petr Čajánek si splnil sen. Vrátil se domů a závěr báječné kariéry završil titulem
Jako první přebíral zbrusu novou trofej pro extraligové šampiony. „Byla fakt těžká,“vzpomíná Petr Čajánek. „Ale cennější než pohár byla euforie a pocit, že se nám to podařilo.“
Nedivte se, moc poutavějších příběhů s Masarykovým pohárem, jaký prožil zlínský patriot před pěti lety, v historii samostatné ligy nenajdete.
Čajánek měl za sebou úchvatnou kariéru. Třikrát se stal mistrem světa, z olympiády v Turíně má bronz. I v pozdějším věku se uchytil v NHL, také vyzkoušel štace v Kontinentální lize. „A v zahraničí jsem asi mohl ještě zůstat, ale vracel jsem se s tím, že chci vyhrát titul. Cítil jsem, že je čas,“líčí Čajánek.
Vyhrát titul doma ve Zlíně. Čtyřikrát byl blízko, po finále mu ale vždy zbylo stříbro a smutek. Zažil to jako teenager, nastupující hvězda, reprezentant i jako matador. A čtyřicítka se pozvolna blížila. „Věděl jsem, že musím mít dost sil. Že to nebude otázka jednoho roku,“líčí Čajánek.
Dočkal se na jaře 2014, Zlín jako kapitán provedl nástrahami play off až k titulu. V důležitých momentech skákal na led, soupeře dokázal rozhodit, vlastní tým naopak nabudit. „Býval a pořád jsem horká hlava, ale někdy je třeba odvést pozornost jinam, nejet pořád ve stejném režimu,“říká. „Spíš než mistrovskou sezonu si vybavím celou cestu, která trvala tři roky. Mužstvo si prošlo nějakým vývojem, učilo se pracovat, být trpělivé, věřit ve vlastní sílu. Tým dorostl do stavu, že byl schopný hrát a vyhrávat sedmé zápasy.“
Ten sedmý ve finále 2013 Zlín prohrál, když v prodloužení trefil Plzni zlato Martin Straka. I to Čajánkovu partu motivovalo. Když si klestil cestu k trofeji následující rok, hlavou se mu honilo: „Tohle je poslední šance, poslední play off!“Dokázal to.
Po finálové sérii s Kometou (4:1) získal také cenu pro nejlepšího hráče play off, kterou MF DNES uděluje už čtvrt století. A po zlatém zážitku si ještě prodloužil kariéru o jednu sezonu (v níž mimochodem slavil s Litvínovem titul další člen zlaté generace, Martin Ručinský).
Po konci Čajánka, který byl jedním ze symbolů slavné zlínské generace,
se žluto-modrý klub už jen jednou objevil ve čtvrtfinále. Poslední tři sezony válčí na rozhraní play out a postupu do předkola.
„Neberu to jako průšvih, že se tady nehraje o titul,“podotýká. „Role klubů, jako je Zlín, ale i dalších v Česku, je jiná – vychovávat hráče. A ti by sami měli mít vyšší cíle – hrát v NHL, KHL, v Evropě nebo se uplatnit v top klubech u nás.“
Zamlouvá se mu, jakým směrem se vydal Liberec, který může zítra v Brně slavit postup do finále. „Vidím u nich linii a strukturu, velmi zajímavá práce.“Když občas koukne na televizi, líbí se mu Plzeň, které šéfuje právě Straka. Na rozdíl od něj třiačtyřicetiletý Čajánek vrcholný hokej opustil. A je spokojený. O pozornost příliš nestojí, k rozhovoru svolí výjimečně. Jako teď, kdy ve zlínském Obchodním domě pečlivě zvažuje odpovědi. Nebo při lednové slávě, kdy mu jako legendě vyvěšovali dres pod strop haly. Fandové rozvinuli transparent: Čája for president! „Vážím si toho, jakou jsem měl kariéru, ale proč na tom ulpívat? Život jde dál,“poví. Extraligové mače ve Zlíně jinak moc nenavštěvuje. „O hokeji se bavím, pořád se kolem něj motám, pokecám se známými v hospodě, ale spíš mluvíme o dětech,“říká. Sám má tři potomky, devítiletý Marek hraje hokej a Čajánka vychovávání malých sportovců chytilo.
„Asi všichni vnímáme, že je něco špatně, a nejen v hokeji. Nemůžeme
čekat, že někdo přijde a řekne: Bude to takhle. Je třeba přemýšlet a hledat cesty u sebe. Zkoušíme dělat věci trošku jinak,“naznačuje. „Pokud děti chtějí, učí se s radostí, objevují samy, stane se jejich poznání trvalé a projevuje se dál nejen ve sportu. Když jim něco naordinujeme, předáváme jim jen naši představu. Nerozvíjíme je, jen tvoříme naše kopie. Nerad bych byl tím, kdo je řídí a ovládá. Rád bych je učil a směroval.“
Tak jako to uměl jako kapitán na ledě.