Kostky nesnáším!
Přesto na nich Zdeněk Štybar sbírá úspěchy
vítěze Roubaix. Co vám radil?
Tom toho ani tolik neporadil, ovšem pro mě bylo moc důležité pozorovat ho, co kde dělá. Nikdo z týmu mi kdovíjak neradil.
Štybar samouk?
Jo, stejně je každý závodník jiný a vytváří si vlastní strategii.
Navzdory počátečnímu zděšení jste hned při své premiéře jel na Roubaix o stupně vítězů. Napadlo vás tehdy, čím to je, že jste na kostkách lepší než ostatní?
To jsem dodnes nepochopil. Nechápu, proč zajíždím Roubaix líp než kopcovitější Flandry. Když jsem přestupoval z cyklokrosu na silnici, bral jsem Roubaix jako něco, co prostě k jarním klasikám patří, ale v žádném případě jsem nečekal, že bude mou nejúspěšnější klasikou.
Peter Sagan tvrdí, že on snil v mládí mnohem víc o vítězství na Roubaix než o triumfu na Flandrech nebo na mistrovství světa.
Já si naopak řekl: Roubaix, kostky, rovina, to nebude nic pro mě. Měl jsem tehdy 72 kilo, o kilo míň než dnes. Přitom ti nejlepší na Roubaix, jako byl Tom Boonen, mají k 80 kilům. Říkal jsem si, že budu na Peklo severu příliš lehký.
Prosadit se vám tedy pomohl váš cyklokrosový cit pro terén?
Možná. Umím si tu najít po kostkách přece jen lepší cestu, a ušetřím tak při závodě víc sil než ostatní.
Šampion ročníku 1947 Rik Van Steenbergen kdysi vyprávěl, že závod objel na 300 gramů kostkového cukru a sedm banánů. Dovedete si to představit?
Když máte 60 gramů cukru na každou ze skoro sedmi hodin Paříž–Roubaix, objet se to dá. A jeden banán má zhruba 30 gramů cukru.
Na co jezdíte Roubaix vy?
Mám rituál, že první dvě hodiny šlapu na rýži, potom na traťovky (tyčinky) a poslední zhruba dvě hodiny už jen na energetické gely. Klíčové jsou poslední dva dny před takhle dlouhými, 250kilometrovými klasikami. Během těch dvou dnů musíte do sebe naládovat hodně cukrů, těstovin, rýží, aby tělo bylo předzásobené.
Pokračování na protější straně
Pokračování z vedlejší strany
Jak to provádíte?
Prsty na rukách po všem tom natřásání na kostkách pořádně bolí. Ohnout je a uchopit menší věci jako lžičku je složité.
Při tréninku piju ionťák místo vody. A hlavně k obědu i k večeři si dávám dva talíře těstovin místo jednoho. Jenže právě to jsem kvůli svým žaludečním problémům před Flandrami udělat nemohl.
Pořád vás to hodně štve? Měl jste životní formu, ale přišla nemoc a vy jste byl ve Flandrech s výkonností úplně jinde.
Je to kruté, ale to ke sportu patří. Po vítězství na E3 Harelbeke jsem si říkal: Teď ještě musím formu udržet dva týdny. Ale pak jsem najednou kvůli žaludku nemohl tři dny trénovat tak, jak bych chtěl.
Nyní už opět zvládáte všechno podle plánu, včetně jídla?
Jo, zase jo, tělo drží. V pátek ráno jsem se tedy začal nacpávat.
Ladíte také techniku. Výhradně na Paříž–Roubaix dostáváte speciální kola, která výrobci každoročně ještě vylepšují. V čem je letošní model lepší?
Ta kola jsou ještě víc aerodynamická než loni, což je hodně důležité, protože Roubaix se jede po rovině. Jsou také o něco lehčí, mají 7,3 kila, zatímco loni to bylo 7,5.
Navíc speciály pro Roubaix tlumí i otřesy z kostek.
Mají ve vidlici odpružený krk a ten tlumič krásně péruje. Když pak z kostek sjedeme, tlumič zamkneme a kolo na asfaltu zase nepruží. Taky sedlovka se trošku víc hýbe, čímž na kostkách částečně odpružujeme i záda. A galusky máme širší, 28 nebo 30 milimetrů. Širší se do těch našich rámů nevejdou.
Quick-Step pojede závod opět na tři, nebo čtyři lídry?
Měli by být čtyři. Kromě mě, Yvese Lampaerta a Phila Gilberta si zasloužil větší volnost Kasper Asgreen, který překvapil druhým místem ve Flandrech. Doufáme, že v koncovce budeme mít nad ostatními týmy početní převahu.
Pokud vás v popředí zůstane z týmu víc, jak se mezi sebou domlouváte, komu připadne v závěru titulní role? Řeknete si třeba 20 kilometrů před cílem: Já se na to dnes vážně cítím?
Na velkých klasikách jde často o přirozenou selekci. Mezi sebou si toho stačíme říct hrozně málo. Třeba: Pojedeme na hromadný spurt. Nebo: Zkus ještě někde odjet. Většinou muž pro samotný závěr vyplyne z aktuální situace. Také podle toho, co provádějí ostatní týmy.
Souhlasíte, že letos je kandidátů na prvenství nezvykle hodně?
Nejmíň deset lidí může vyhrát. Totéž platilo už pro Flandry. Pole je vyrovnanější, než bývalo za časů Cancellary a Boonena.
Před Flandry, než vás přepadly žaludeční trable, jste říkal, že si roli velkého favorita užíváte. Pořád si ji užíváte?
Teď mi přijde, že jsem po jednom horším závodě zase poněkud upadl do zapomnění a že je to pryč.
Aspoň si vás nebudou tolik hlídat.
Jen doufám, že mě můj tým nenechá tahat tempo pro ostatní hned od startu (směje se).
Nervozita se už stupňuje?
Tělo začíná být trochu i v křeči. Hlava totiž pracuje a vysílá do něj signály: Zase to bude bolet, tak jako na Roubaix pokaždé.
Až ta bolest v neděli večer skončí, co pro vás bude úspěch?
Hlavně si přeju, abych zůstal zdravý a mohl před závodem normálně jíst. Věřím, že forma, jakou jsem letos měl při dvou vítězných klasikách, nemohla zmizet. Třeba nebude taková jako na E3 Harelbeke, ale když bude jen o procento horší, stále mám reálnou šanci dojet vpředu.
John Degenkolb, vítěz z roku 2015, vyprávěl, jak má v týdnu po Roubaix vždy tak moc zničené klouby prstů, že mu dělá problém uchopit věci. Vy také?
Ano. Prsty na rukách vás po všem tom natřásání na kostkách pořádně bolí. Ohnout je a uchopit menší věci jako lžičku je hodně složité.