Proč sportovce prudí služba vlasti. A co s tím?

Kdubnu patří stesky na vrtkavé počasí, kříšení květinových i restauračních zahrádek, výzvy k hubnutí do plavek... A rej otázek: Kdo z NHL přiletí na mistrovství světa? Kdo se omluví a proč?

Byť je jarní šampionát v zámoří považovaný za akci druhé třídy, v českých krajích ho provází neobyčejný zájem. Skalní fanoušci na něj mají dávno nakoupené lístky a dotahují plány na výlety do jeho dějiště. Vycházejí zvláštní vydání časopisů, v televizích se to hemží hokejovými reklamami. Jinak neteční laici se na pár týdnů promění v experty a hartusí: „Jak to, že nepřijede ten Zacha (loni Voráček, dřív Hudler, Eliáš)? Reprezentace je povinnost a mistrovství vrchol sezony. Kdysi ji borci neodmítali!“

Spousta mudrlantů bez znalostí zákulisí se plete takřka ve všem. Časy se změnily a sportovci nejsou vězni své země, jež už není obehnaná ploty nabitými vysokým napětím, které střežili pohraničníci se psy.

Služba vlasti je právo, nikdo k ní nesmí být nucen – vždyť ani vojna není povinná a student po škole svobodně volí mezi prací ve státní správě a v soukromé firmě.

Mimochodem též kapitáni zlatých generací ji odmítli. František Pospíšil navzdory mocnému přemlouvání ukončil kariéru v národním týmu před mistrovstvím světa v Praze na jaře 1978 – hlavně kvůli únavě z odpovědnosti, jež ho v „repre“tížila. Robert Reichel o 21 let později nepodlehl prosbám kouče Ivana Hlinky, aby po vypadnutí ze Stanley Cupu přiletěl z Phoenixu na šampionát do Norska. Taky Jaromír Jágr vždy zvažoval, zda má z úzkých zámořských kluzišť narychlo přeskočit na evropská „letiště“a riskovat pověst a zdraví.

Jistě, je krásné nehrát jen za sebe a za město. Medaile vybojovaná pro vlast má zvláštní cenu. Vzpomínky na triumf v Naganu a zlatý hattrick ze šampionátů 1999, 2000 a 2001 budou hrdiny národa hřát

věčně. Jenže láska davů se při špatném výsledku snadno změní v nevraživost. Hráč unavený a otlučený po šichtě v NHL pak od fanoušků a médií slízne trpkou kritiku.

Jestliže mu právě vypršela smlouva v klubu, úraz na mistrovství ho může připravit o šanci podepsat další kontrakt a zabezpečit sebe a svou rodinu třeba i na doživotí.

Čest je fajn, leč výplatu, kvůli níž lidé obvykle pracují, neposílají profesionálům české svazy. Pro hokejisty, ale i tenisty či fotbalisty už neznamená reprezentace samozřejmost a nejvyšší metu, nýbrž spíš něco navíc, občas dokonce prudu a komplikaci.

Fedcupové hrdinky vědí, že během jejich vyčerpávajícího boje za Česko se mnohé špičkové soupeřky soustřeďují a připravují na sbírání bodů do žebříčku WTA.

Fotbaloví krajánci nastupují za vlast a hrozí jim zranění, zatímco jejich konkurenti v týmech přesvědčují kouče při trénincích, že si místo v sestavě zaslouží víc.

Proto je důležité, aby šéfové „nároďáků“uměli hvězdy přilákat férovým chováním.

Fedcupové družstvo ať je vzorem. Kapitán Petr Pála objíždí turnaje, s nelíčeným zájmem sleduje své tenistky, vysedává na jejich zápasech, jedná s nimi se vší ohleduplností. Manažer Miroslav Černošek je obklopil odborníky, kteří o ně pečují. Motivuje je finančně. Podobně to klapalo v Berdychově a Štěpánkově éře v Davis Cupu.

Taky fotbal se zlepšil. Po odměřeném Karlu Jarolímovi nastoupil Jaroslav Šilhavý a zásadně se změnila úroveň komunikace. Lidský přístup k hráčům se výrazně projevil ve výkonech na hřištích. Na porážku Anglie a Brazílie to nestačilo, ale tým obživl.

Je nezbytné pěstovat ve sportovcích kladný vztah k reprezentaci. Neshazovat je. Zajistit jim servis, na jaký jsou zvyklí. Pakliže se to hokej naučí, možná přestane plýtvat tenčícími se lidskými zdroji a jarní omluvenkové rodeo třeba jednou skončí.