Kdo čte dobře knihy, umí číst i okolní svět
„Beletrie je spojena se vztahy. Tím, že čteme, jak se k sobě lidé chovají, zvyšujeme empatii, různost pohledů a další věci, “říká učitel Miloš Šlapal.
Jeho hodiny českého jazyka i dějepisu vypadají trochu jinak než ty běžné. Už dvacet let učitel Základní školy Emila Zátopka Miloš Šlapal postupně promýšlí a vylepšuje svůj systém výuky, jehož cílem je především rozvoj čtenářské gramotnosti jeho žáků. Nyní je i jedním z aktérů celorepublikového programu Pomáháme školám k úspěchu, kde je právě členem čtenářské skupiny.
Čtenářskou gramotností se zabýváte už dlouho. První kniha na toto téma vám vyšla už před devíti lety. Co vás k němu přivedlo?
Jedním ze zdrojů je vlastní čtenářství, odmalička hodně čtu, zůstalo mi to až dodnes. A protože jsem se stal učitelem českého jazyka a dějepisu, už před dvaceti lety při nástupu do praxe jsem si řekl, že v češtině bych měl učit děti to podstatné, tedy dobře číst. To neznamená jen pouhé dekódování, ale učit se číst pozorně, do hloubky, tak aby se dozvěděly nejen o obsahu, ale i o tom, co je za tím. Pro koho jsou ty knihy určeny, s jakým záměrem autor píše. Tedy to, čemu se dnes říká čtenářská nebo kritická gramotnost. Druhá věc, která je s tím spojená, je psaní. Ten, kdo dobře píše, ten dobře i čte, a naopak. A stejným způsobem s tím souvisí i mluvený projev. Hlavní linkou, která vše spojuje, je myšlení. Tam, kde se myšlení neuskutečňuje, tam člověk zůstává na povrchu a nemůže jít do hloubky.
Vytvořil jste vlastní cestu, jak přivést děti ke čtení a jak je učit. Jak vznikala?
Od začátku jsem hledal takovou cestu, aby dávala smysl jak žákům, tak i mně. Tehdy začínaly kurzy Ondřeje Hausenblase, které se jmenovaly Vrátíme smysl hodinám češtiny. Hodně na nich mluvil o čtení a psaní, tím jsem se pak dostal k dalšímu kurzu Čtením a psaním ke kritickému myšlení, kde už existoval nějaký koncept dílen čtení a psaní. Z toho jsem čerpal asi deset let, pak jsem se dostal do kontaktu s lidmi, kteří se čtenářstvím zabývali. Postupně jsme se dostali k projektu Pomáháme školám k úspěchu, kde podporujeme učitele i celé školy ve výuce čtenářské gramotnosti, zabýváme se prožitkovým čtenářstvím, čtenářstvím v oborech i pisatelstvím.
Co v praxi znamená prožitkové čtenářství?
Prožitkové čtenářství asi nejlépe reprezentují čtenářské dílny. Původně u nás byly jen záležitostí jednotlivců, postupně se podařilo je prosadit v širším měřítku. Dnes už je běžně vnímáno jako normální a užitečné, když děti mohou v hodinách číst celé knihy, které si samy vybírají, baví se o nich s ostatními dětmi a učí se na nich spoustu dovedností. Situace už natolik pokročila, že před čtyřmi nebo pěti lety vypsalo ministerstvo školství grantovou výzvu, kdy si školy mohly ve velkém nakoupit knihy a zavádět dílny čtení. Nyní jsou dílny, které byly před deseti lety exotickou věcí, běžnou součástí výuky.
Ze svých školních let si vzpomínám na čítanku jako na hromadu nicneříkajících ukázek z děl klasiků. Funguje tento způsob výuky i nadále?
Já jako učitel jsem přešel k dílnám čtení i proto, že se jen málokdy podařilo, aby se v čítance našel text, který by zaujal všechny. Čítanky někdy preferují literární přehled, v devadesátých letech byly zase hodně didaktické, ale chybí v nich hodně živých textů, které se mohou propojit s dětmi. Především má společné čtení v čítankách obrovskou nevýhodu v tom, že každé dítě čte jinou rychlostí. V dílnách čtení si mohou děti samy vybírat jak knihy, které jim vyhovují, tak tempo čtení i přiměřenost výběru, a to jsou výborné věci. Mohou tak vedle sebe pracovat začínající i hodně pokročilí čtenáři. Každý má jiné podněty, navíc o tom mohou spolu hovořit.
Za dvacet let učitelské praxe jste zažil i vzestup digitálních médií. Jak se projevily na čtenářské gramotnosti dětí?
Digitální technologie ve velkém pozměnily učení. Zatím častěji vnímáme negativní dopady, které jsou spojeny s tím, že děti se rychleji odklánějí od četby, mají velké problémy s koncentrováním se na jednu věc. Doba, kdy jsou schopny něco soustředěně vnímat, se výrazně zkrátila. Pokud čtou digitálně, je to hodně metodou „klikacího čtení“. Čtou povrchně, rychle je naláká nějaký titulek nebo obrázek, což jsou věci, které z podstaty nejsou pro čtenářskou gramotnost příznivé. Na druhou stranu máme díky digitálním technologiím dosud neviděný přístup k informacím a žáci, kteří dobře čtou, mají netušené možnosti. I to je důvod, proč by čtenářství mělo mít ve školách velký prostor.
Proč právě ve školách?
Ještě před deseti lety by běžný učitel řekl, že čtenářství je záležitost rodiny, my tady potřebujeme předat informace. Tím, jak ve svém volném čase přestávají číst beletrii i děti ze socio-kulturně dobře vybavených rodin, tak je škola jedním z mála míst, kde se mohou věnovat soustředěnému čtení. Včetně čtení, které se může věnovat hlubším problémům nebo vztahům mezi lidmi.
Takže to vypadá tak, že ve vaší hodině děti otevřou knihu a mohou číst?
V češtině máme za týden čtyři hodiny. Jedna z nich funguje tak, že v jejím průběhu mají děti minimálně dvacet minut na to, aby si mohly číst. Buď si tedy volně čtou a pak sdílejí přečtené, nebo na začátku máme takové minilekce, kde si všímáme určitých jevů, které se týkají čtenářství, což jim pak umožní lépe číst a při četbě si vyzkoušet něco nového. To pak vzájemně sdílíme a reflektujeme. Podobné jsou dílny psaní, kde máme systém od šesté do deváté třídy, kde se nejprve učí hledat si téma, o kterém chtějí psát, v rámci toho uvažují o tom, pro koho to chtějí psát a s jakým záměrem, jestli chtějí někoho pobavit, nebo poučit. S tématy, která si vybírají, potom pracujeme dále, dostáváme se ke složitějším zadáním, jako je psaní odborných nebo úvahových textů. Žáci píší texty jako spisovatelé, píší texty, ve kterých chtějí někoho přesvědčit o svém názoru, v deváté třídě pak píší skutečné básně. A tato škála umožní rozvíjet je jako pisatele a zároveň je zpětně učí rozumět lépe textům. Pak máme dvě hodiny mluvnice, jednu v závěru opět spojenou s krátkými texty, někdy i mediálními, druhou pak s dílnami vyjadřování.
Dají se výsledky takové výuky nějak „změřit“?
Čtenářská gramotnost je málo hmatatelná. Není to, jako když se něco probere a vyzkouší. Čtenářská gramotnost se rozvíjí dlouhodobě a u různých žáků různým tempem. Někdo může být čtenář, který dobře rozumí struktuře celku nebo dobře shrne informace, ale může mít problémy s detaily. U každého se jednotlivé složky čtenářství vyvíjejí jinou rychlostí a každý je lépe disponován k něčemu jinému. Když ale dáváme příležitost co nejširšímu okruhu dovedností, tak ten postup dětí je zřetelný.
Vy vyzdvihujete důležitost čtenářské gramotnosti i pro kritické myšlení.
Vyšší gramotnost dává větší škálu možností, od nalezení důležitých myšlenek v textu a jejich shrnutí přes vyhledávání a propojování nepřímo vyjádřených informací, odlišení faktů od názorů v textu. Dostáváme se pak k prvkům, které z čtenářské gramotnosti přecházejí v kritickou gramotnost. Čtenář dokáže rozpoznat stanovisko autora, jeho názor, například podle stereotypů, s jakými reprezentuje fakta, nebo umí zhodnotit, jakým způsobem autor prosazuje svůj názor včetně manipulací. V takové fázi se nesoustřeďuji pouze na obsah, ale i na to, s jakým záměrem autor píše, jakými prostředky ovlivňuje své emoce, zda mne tím nechce někam dostat. To jsou dovednosti, které v současnosti nejsou na českých školách samozřejmé.
Když mluvíte o schopnosti rozpoznat autorskou manipulaci, napadá mne, že čtenářské gramotnosti by se měla učit i velká část dospělých.
Myslím si, že to tak bylo vždycky. Jen tím, jak přišly nové technologie, které extrémním způsobem zvýšily počet autorů, protože dnes může být autorem prakticky každý, kdo přispěje názorem do internetové diskuse, se také obrovskou měrou zvýšil počet čtenářů, protože i ti, kdo nečetli, dnes chodí na internet, a my se s tím musíme nějakým způsobem vypořádat. To, na co se ptáte, popisoval už Jiří Trávníček v publikacích, které zkoumaly stav čtenářství u nás ve věkové skupině nad 15 let. Už tehdy upozorňoval na to, že čtenáři beletrie jsou pilířem dobře fungující společnosti. Protože beletrie je spojena se vztahy, tím, že čteme, jak se k sobě lidé chovají, zvyšujeme empatii, různost pohledů a další věci. A ve chvíli, kdy počet čtenářsky gramotných klesne pod 50 procent, je to ohrožení demokracie. To psal Trávníček někdy před deseti lety a nyní se ukazuje, že se to může opravdu stát. Říká se, že když lidé umějí dobře číst knihy, umějí lépe číst i obrazy, fotografie, filmy či reklamy, a v komplexním měřítku i svět kolem sebe.
A počítají se všichni čtenáři beletrie? Protože velkou část tvoří čtenářky ženských románů či krvavých detektivek.
To je dobrá otázka. Musíme se opět zeptat, co to znamená dobře číst. Je každý, kdo čte, dobrým čtenářem? Z výzkumů nakonec vyplývá, že když člověk hodně čte, stává se postupně i lepším čtenářem. Zároveň však mohou zůstávat oblasti, kterých si někteří lidé nedokážou všimnout. Hodně se dnes přemýšlí, proč přestávají číst děti v sedmé osmé třídě. Přišlo se na to, že kromě toho, že ty děti mají i jiné zájmy, kterým se chtějí věnovat, tak se v té fázi především potřebují dostat k náročnějším knihám. Dětské knihy je už přestaly uspokojovat, není v nich, co by je dále posunovalo. Podnětné knihy jsou tvořeny rafinovaněji a mnoho dětí už k nim nedosáhne samo, potřebují k tomu průvodce. Když mají dobré učitele, kteří jim umožní dostat se ke knihám, které jsou o úroveň nebo dvě výše, mohou si rozšířit teritorium, kam by jinak nedosáhly. Já třeba dávám v deváté třídě opačné zadání, kluci čtou dívčí literaturu, holky si zase musí vybrat nějaké klukovské čtení, ať si zkusí i ten opačný pohled. Když člověk trénuje něco, co mu nejde, možná v tom nebude úplně dokonalý, je ale schopen zaplnit nějaké prázdné místo a nějakým způsobem ho používat.