Modro-bílé peklo
Stáj Quick-Step si přivlastnila Monument Paříž – Roubaix. Gilbert slaví, Štybar je osmý.
Zdeněk Štybar se osprchoval, vyšel z týmového autobusu a shýbl se k synu Lewisovi, který se k němu rozběhl. Opodál belgičtí fanoušci skandovali „Lá-la-la-la, Phííí-lip Gil-bééért“na počest šampiona. Jezdci stáje Deceuninck – Quick-Step opět předvedli, kdo je vládcem klasik. V první osmičce dojeli čtyři!
„Obrovský týmový úspěch,“přitakal Štybar.
Sám skončil osmý, 47 sekund za vítězem. Pošesté ze sedmi startů se na Pekle severu umístil v Top 10. Také to je unikátní bilance.
Přesto veškerou tu euforickou atmosféru modro-bílé party Quick-Stepu protínal i bodec zklamání českého jezdce. „Trochu mě mrzí, kolikátý jsem,“doznal. „Celý den se mi jelo dobře. Ale myslel jsem si, že se závod bude dělit až později.“
Hlídej naše soupeře
Od chvíle, kdy se už 50 kilometrů před cílem na čele zformovala silná šestičlenná skupina, kde měl jeho tým s Gilbertem a Lampaertem početní převahu, byla Štybarova role daná: Pohlídej, aby ty dva naše kluky zezadu nikdo nesjížděl.
Názorná ukázka? Jakmile ze druhé skupiny vypálil vpřed Greg Van Avermaet, Štybar ho sjel, eliminoval a opět polevil v tempu.
Karty byly rozdány. Pro Quick-Step skvěle, pro Štybara osobně špatně. „Musím být na klasikách ve správnou chvíli na správném místě,“přál si před sezonou. Při triumfech na Omloopu a E3 BinckBank Classic na takové pozici byl a tým pak pracoval pro něj. Teď se role otočily.
„Ve zlomovou chvíli jsem se pohyboval v půlce pole, kluci zareagovali rychleji než já a v úniku byli jiní lidé z týmu,“popisoval. „Řekl jsem si tedy potom: Aspoň musím dojet zase do desítky, abych si tu udržel bilanci v Top 10.“
Gilbert odpáral postupně i favority Van Aerta a Sagana. Čtrnáct kilometrů před cílem zůstal v čele jen s Němcem Pollitem z týmu Kaťuša. Načež na oválu velodromu v Roubaix s přehledem ovládl spurt.
V 36 letech.
„To je dobrá zpráva i pro mě. Ještě mám pár dobrých let před sebou,“reagoval 33letý Štybar. Jeho otec, fandící v Roubaix na velodromu, ujišťoval: „Jednou mi Zdenda domů tu kostku přiveze.“
Gilbert tou dobou jen velmi ztěžka došlapoval cestou na tiskovou konferenci a vykládal: „Nedokážete si představit, jak mě bolí záda. Vůbec nemůžu pořádně chodit. Ale to je po Roubaix normální.“
Kostek, stojících v cestě závodníkům, bylo na 54,5 kilometru úseků pavé oficiálně 6,076 milionu.
Do některých mezer mezi nimi sice přidali organizátoři na Arenbergu hlínu a okraj zatáčky na Carrefour de l’Arbre vysypali šedivým pískem, přesto třetí Yves Lampaert říkal: „Do chvíle, než na ty kostky v plné rychlosti najedete, nepochopíte, jak moc jsou zrádné. Bolest je desetkrát větší, než si umíte z televize představit.“
Závod jen pro tvrďáky
D-Day. I takové označení Peklo severu dostalo. Jak řekl Stijn Vandenbergh, čahoun ze stáje AG2R: „Tohle je závod jen pro tvrďáky.“
Iljo Keisse z Quick-Stepu narazil do bariéry na silnici, svíjel se na asfaltu a vzdal. Tijs Benoot z Lotta Soudal nedobrzdil, vletěl hlavou do zadního skla auta stáje Jumbo, prorazil ho a rovněž skončil.
Dokonalým příkladem, jaké neskutečné síly umí bitva s kostkami, prachem a protivětrem z cyklistů vytáhnout, se stal bývalý cyklokrosový mistr světa Wout Van Aert.
Na slavném Arenbergu zůstal minutu za pelotonem. Dotáhl se zpět, vzápětí měl defekt. Vyměnili mu zadní kolo, rozjel se, podklouzlo mu přední kolo a bolestivě sletěl na asfalt. Vstal, opět se prodral k nejlepším, a dokonce pronikl do Gilbertovy vedoucí skupiny. Teprve pak byl zásobník jeho sil prázdný.
Za cílem se Van Aert zhroutil na trávu a vypadal na umření, nicméně tvrdil: „Bez odvahy útočit nemůžete Roubaix jezdit.“
Vítěz Gilbert odvahu prokázal. Peklo severu poprvé okusil ve 24 letech, dojel tu dvaapadesátý a usoudil: „Kostky nebudou pro mě, ostatní po nich letí tak rychle...“Vrátil se až loni, byl patnáctý. Letos začátkem dubna stejně jako Štybar bojoval se střevní chřipkou, vzdal klasiky Gent – Wevelgem i Kolem Flander. „Tehdy jsem byl úplně prázdný,“líčil. Ale prokázal pořádný kus sebevědomí, když uvěřil, že navzdory tomu může v tak brutálním závodě zvítězit. „Až do cíle jsem jel na samé hraně svých sil, tlačil jsem do toho, tlačil a tlačil.“
Na kontě má nyní triumfy na čtyřech z pěti Monumentů: Lutych – Bastogne – Lutych, Kolem Lombardie, Kolem Flander, Paříž – Roubaix. Jen ten nejdelší, Milán – San Remo, mu zbývá získat.
Pak by vstoupil do exkluzivního klubu ke krajanům Merckxovi, de Vlaeminckovi a van Looyovi. Pouze ti tři se mohou chlubit, že jsou majiteli titulů ze všech Monumentů.
„Mohl jsem se dál specializovat jen na Lutych a klasiky v Ardenách. Jenže já mám rád nové výzvy. Proto jsem se vydal dobývat kostky,“svěřoval se Gilbert. „Loni jsem tu únik nezachytil, dostal jsem lekci, ovšem poučnou. Zkušenosti mají v cyklistice cenu zlata.“
Včera měly i cenu kostky, trofeje pro šampiona Paříž – Roubaix.