Lidstvo žene vztek, tvrdí tři žvanivé baronky v baru
Je dávno po zavírací době, židle jsou na baru, uklízečka smýčí podlahu. Tři dámy však ještě nehodlají spát. Oděny do rokokové nádhery si jako tři baronky z dávných časů sedají k baru a žvaní. Žvaní o svých potřebách, myšlenkách, strachu i současné situaci v Evropě.
Režisérka Lucie Ferenzová tak do divadelní roviny převedla jeden z posledních textů Elfriede Jelinekové. Rakouská nobelistka svůj Vztek napsala i v reakci na teroristický útok na redakci Charlie Hebdo z ledna 2015. Uvažuje v něm o vzteku jako o základním pohonu dějin, motoru lidstva. Přemýšlí i o tom, který bůh nyní vítězí, a rozhodně tím nemyslí jen tradiční známé ze světových náboženství. Ferenzová její náročný monolog objímající svět od antiky až po současnost rozdělila mezi trojici postav.
Baronky ztvárňují Kristýna Frejová, Anita Krausová a Jindřiška Křivánková. Do diváka se pustí zhurta, náročné promluvy do něj pumpují s groteskně přehrávanou nadřazeností. Tři namyšlené dámy jako by se vyvalily z toho nejhoršího evropského svědomí a nezávisle na tom, jak je, či naopak není dnešní svět složitý, se jaly všem vykládat své názory. „Po těch milionech Židů, co jsme zavraždili, to nestojí za zmínku,“říkají třeba cynicky. „Tady pořád někdo přichází a odchází,“zazní ledabyle jinde.
Vedle poměrně očekávaných narážek na strach současných Evropanů z imigrantů však Jelineková do textu dostala i globálnější motivy: nazdobené grácie jsou především symbolem zmatení vyplývajícího z přemíry informací a neschopnosti zorientovat se. „Na poličce nemám GoPro kameru, ale krém,“komentuje postava Frejové současné mladé. „Nevím, kdo jsem. Nevím, kde jsem,“zní dále zoufale. Divák uvyklý textům Jelinekové tak nějak čeká, že proud slov bude mít své více i méně srozumitelné momenty, což vede k jisté monotónnosti. Uvědomují si to, zdá se, i samy herečky: některé věty pálí do publika s razancí, jiné spíše přejdou. Ferenzová se i proto snaží večer oživit dalšími postavami (Markéta Dvořáková, Anna Glässnerová), které v pozicích mlčící uklízečky, nápovědy či dýdžejky tvoří kontrast ke žvanícím subretám.
Kam se hodí
Pražský divadelní spolek Kolonie, pro který je Vztek opakovaným setkáním s Jelinekovou, hrál novinku původně v Divadle Komedie. Hrdinky se zde pohybovaly v prostoru hlediště, což mělo evokovat jakýsi opuštěný prám plující po rozbouřených vodách dneška. Inscenaci však nyní převedli do baru A studia Rubín a nové zasazení Vzteku dodává nový rozměr. Baronky se zde promenádují po pultu zavřeného baru, shazují židle, dopíjejí lahve. Jako by náhle ztvárňovaly všechny názory a myšlenky, které se po třetím pátém pivu začnou linout z úst vševědoucích pijanů a klábosilů a prosáknou do zdí i ovzduší podobných podniků.
V tomhle divadelní Vztek tne do živého. Co mu naopak příliš neprospívá, je trochu rozpačitý konec, který naznačuje, že si tvůrci příliš nevěděli rady, jak proud slov okázale utnout. Na druhou stranu, ani ty hospodské debaty nemívají zrovna zářná finále.
Vztek Divadlo Kolonie