Bukačův odkaz: jak stvořit Hráče
Kouč zemřel. Jeho myšlenky nikoliv. Kéž by je Češi využili.
Kdysi načančaná výloha českého sportu působí čím dál fádněji. Hokej se nemotorně pokouší vyhrabat z krize, do níž v této dekádě zabředl. Tápe. Šéfové v klubech a na svazu často vnímají návrhy, rady a zlepšováky jako kritiku. Reagují popudlivě. Přitom by jim prospělo naslouchat třeba kapacitě, jakou byl Luděk Bukač. Ač v sobotu zemřel, jeho myšlenky by nad ledem a v kancelářích mocných měly vířit dál,
šířit naději na opětovný rozmach a podněcovat ke změně.
Nechoval se jako zahořklý a zneuznaný stařec, jenž žlučovitě tepe do svých následovníků. Mluvil zaníceně, s jemnou naléhavostí, trpělivě vysvětloval. Rmoutilo ho, jak někdejší národní chlouba sešla. Dlouhodobě se věnoval tématu hráčství. Jako příklady uváděl schopnosti klasických reprezentantů zdejší školy Zábrodského, Hlinky, Jágra. Opakoval, že hvězdy se od ostatních neliší kondicí, ale myšlením. Díky němu i ze svízelné pozice vytvoří střeleckou šanci pro sebe či své parťáky.
„Jágr periferně vidí spoluhráče. Ví, kam najede, a do toho prostoru pošle puk. Jako stroj řízený intelektem je motoricky naprogramovaný zápasy, jež sehrál. Citlivěji vnímá signály – kdo je levák, kdo pravák. Počítá s tím, že když jsou okolo něj tři soupeři, někde se uvolnil prostor,“řekl MF DNES v srpnu 2005.
Pro hokejisty, kteří dovedou přechytračit protivníky, rozhodují zápasy a baví diváky, používal označení Hráč. „Počíná si jako při pokeru,“pravil na jaře 2015. „Nahlíží soupeři do hlavy, čte jeho záměry: Musím s tebou vyběhnout, přehrát tě. Řešení uložené v paměti volí emocionálně, naskočí mu samo.“
Kde se vzácné umění bere? Proč je Pastrňák mezi vrstevníky tak výjimečný? Protože do značné míry vyrůstal při bezstarostném hraní. Cestou k výjimečnosti není dril, kreslení na tabuli a kšírování kluků taktickými řemeny.
„Pastrňák je ukázka české přirozenosti,“prohlásil Bukač loni na podzim. „Je na podobné úrovni jako kdysi Jágr, Hlinka nebo Martinec. Jim jako malým nikdo nestavěl kužely. Nekázal jim, neškolil je. Jejich vývoj byl úplně svobodný.“
Rád připomínal nedávno zesnulého žákovského trenéra Berana, jenž v Kladně pomohl vychovat Jágra, Pateru, Vejvodu a další mistry: „Nikdo z dnešních expertů neudělal tolik práce jako tátové v Kladně, kteří vedli děti bez licence, ale s láskou. Výkon odhadovali citem. Ne podle toho, jak kdo běhá, skáče, bruslí, ale jak se chová ve hře, jak ji akceptuje, proč, kdy a kam jede.“
Rozvinuté hráčství skýtá hokejistovi ohromnou výhodu. Podle Bukačova názoru se rozvíjí v dětech zhruba do čtrnácti let... „Dokud se mozek učí jako celek. Později už ho do chlapců nedostanete. Pak přijde čas na kondici a taktiku.“
Bukač už kdysi učil beky, aby puk nevyhazovali bezhlavě po mantinelu, aby situace řešili chytře – kličkou, přihrávkou. Napsal řadu odborných textů, několik knih. Dělil se o kupu zkušeností, což dřív bylo běžné. Mrzelo jej, že současní trenéři své recepty na úspěch nesdílejí. Vyčítal jim též, že pouze planě lamentují, jak jim v Česku chybějí konstruktivní obránci a kanonýři. „Ale kdo je za ten stav zodpovědný? Jandač, Kalous a Jelínek pracují v hokeji desítky let,“řekl deníku Sport. „Co tu máme dnes, vyprodukovali oni. Jandač vedl Spartu, Budějovice, Liberec a další kluby. Měl pod sebou a na starost až stovky hokejistů. Současní hráči pocházejí z dílny těchto hochů. Z jejich tréninků, z jejich příprav na zápasy.“Pan doktor Bukač, jak se dvojnásobnému mistru světa kdysi říkalo, nabízel víc tipů na vyléčení churavějícího prostředí. Horoval za odstřihnutí mládežnického hokeje od profesionálních klubů, jejichž majitelé ovlivňují výchovu talentů, o níž leckdy nemají ani ponětí. Podobný model mimochodem skvěle funguje v zámoří. Zato v Česku... „Z akademií vycházejí hráči bez patřičné úrovně,“citoval jej Sport. „Dřív naše nejlepší celky produkovaly světové hráče. Tehdejší průměrní hráči měli úroveň evropskou, ti zbylí hráli solidně na domácí úrovni. Naši předci nám zanechali úžasnou hokejovou kulturu. Jak s ní nakládáme? Kulantně řečeno, hrozně divně.“Bukače dráždily odchody patnáctiletých talentů do ciziny. Považoval je za obžalobu nynějšího systému. Zásadních změn se za svého života nedočkal.
Stezka z hokejových temnot podle něj každopádně vede přes návrat k národní zvláštnosti. „Od zrodu jsme byli jiní – v literatuře, herectví, ve sportu. Vlastnosti jako tvořivost, patriotismus, češství v nás pořád někde jsou, ale neoživujeme je. Potřebujeme osobnost, která by to lidem vysvětlila.“Luděk Bukač se o obrodu snažil takřka do poslední chvíle. Zaslouží si, aby se na něj nezapomnělo.