Horváth o klíčovém zápase
Slavia – Plzeň. Už zítra!
Co mají společného Pavel Horváth a Jindřich Trpišovský? Oba chtějí titul – a jsou to příbuzní.
Skoro se tomu nechce věřit. Neznají se, přes čtyřicet let se míjejí, a přitom jsou příbuzní. Zítra se jejich kluby postaví proti sobě v nesmiřitelné bitvě o všechno.
„Neznám rodokmen, ale naši dědové prý byli bratři,“vypráví Pavel Horváth (44), legenda Plzně. Jeho maminka je rozená Trpišovská, tak už nejspíš chápete, kam tím míříme. Vzdálený bratranec Jindřich Trpišovský trénuje Slavii.
Jeden z nich získá fotbalový titul. Slavia versus Plzeň. „Promiň, Jindro, titul přeju Plzni,“poví Horváth, kouč plzeňské juniorky a zároveň bývalý hráč Slavie.
Rozhodne se zítra o titulu?
Když vyhraje Slavia, tak jo. Pětibodový náskok by už ve zbylých třech kolech nepoztrácela.
Vy jste taky kdysi se Slavií mohl mít titul. Co scházelo?
Lepší nervy? V roce 2000 jsme jeli jako dráha, měli náskok, v mančaftu plno reprezentantů. Doškové, Ulich, Petrouš, Dostálek. Bohužel nás zabrzdila porážka na Žižkově. Dostali jsme zbytečné pokuty a už se to s námi vezlo. Vykolejili jsme, schytali facku 1:5 v derby a hotovo.
Teď jste pozorovatel, tak povězte, jak je na tom současná Slavia?
Má dobře poskládané mužstvo a v zádech silného sponzora, což je podstatná věc. Zdá se, že všichni hráči, dokonce i největší osobnosti, jsou ochotní podřídit se kolektivu. Skousnou, když jeden hraje méně a druhý víc. Ale vidím to jen zvenčí.
Do Plzně vidíte, trénujete tu. Je Viktoria stejně hladová jako dřív? Pořád se ta otázka přetřásá.
Koukám na většinu tréninku a vůbec mi nepřijde, že by kluci, kteří plzeňskou pohádku rozjížděli, přestali mít chuť. Fakt ne. Vidím na nich, jak je fotbal baví, jak nechtějí prohrát jediný tréninkový zápas. Jak jinak by to mělo vypadat? Že by flákali tréninky, pak přepnuli a v neděli odmakali zápas? To nejde.
Limberský, Petržela, Kolář, Bakoš... Ještě do té party patříte?
Každý den se s nimi potkávám, kecáme, ale už jsem v jiné partě. V té trenérské, která má daleko míň času. Je to logický vývoj, ale to neznamená, že jsem se odstřihnul. Od lidí, se kterými deset let trávíte 300 dní v roce, se nejde odpojit lusknutím prstů.
Nostalgie pracuje?
Snad až nám bude padesát. Teda mně bude padesát a klukům čtyřicet. Pak si sedneme u pivka a zavzpomínáme, slza nám ukápne, ale teď ne. Čas běží příliš rychle. Když chodím po chodbách stadionu kolem fotek z naší velké jízdy, napadne mě, jak to bylo super, ale to je všechno. Že jsem vyhrál tituly, hrál Ligu mistrů? Koho to zajímá? Hlavní je současnost. Potřebuju se připravit na trénink, kouknout na zápasy naší juniorky, nastudovat soupeře.
Už jste na jiném břehu?
Přesně. Z lidí, kteří se kolem fotbalu motají, má hráč nejméně povinností. Přijde k hotovému, odtrénuje.
Po třech hodinách má po práci.
Může být a nemusí. Záleží, kam to chce dotáhnout. Byl jsem na stáži v Juventusu a hráči tam tráví třetinu dne v tréninkovém centru. Včetně Cristiana Ronalda. Ti frajeři se o sebe musí starat. Dvě hodiny před tréninkem, dvě po tréninku, rehabilitace, posilovna, společné jídlo. Přesně tak by se k velkému fotbalu mělo přistupovat. Je to krásný koníček a může to být ještě krásnější práce.
Do Turína jste jel kvůli studiu nejvyšší trenérské licence?
Ano, chtěl bych trénovat, baví mě to a myslím, že bych klukům měl co nabídnout, ale pořád mám návaly.
V jakém smyslu? Je to příliš riskantní povolání?
V klubu vám dají šanci, ne čas. Líbilo by se, kdyby se na začátku angažmá řeklo: Teď má trenér rok hájení, pak si to zanalyzujeme.
To asi nepůjde.
No právě. Nepřijdu na chuť hráčům, oni neuvěří mně, pár výsledků nevyjde a už letím. Proto se to ve mně pořád mele.
Ale lekce angličtiny si platíte.
Kvůli sobě, abych se dokázal domluvit. Nepotřebuju dokonalou gramatiku, ale nechci se cítit trapně, když otevřu pusu. V juniorce máme Australana, takže trénuju každý den. Zrovna mu odjeli rodiče, tak ho asi někam pozvu na půl dne. Na co platit tři stovky za hodinu s učitelem, když můžu mít půl dne zadarmo? (úsměv)
Když jsme u těch mladých, v čem jsou jiní než vy před čtvrtstoletím?
Když pominu tu spoustu elektrozábavy všude kolem? Mají hodně věcí zadarmo. Nemyslím finančně, spíš materiálně. Servis, který dostávají, berou víceméně automaticky. Nechci působit staromilsky, ale zdá se mi, že my jsme měli daleko víc překážek, což nás nutilo víc se snažit.
Vidím to na svých dětech.
Jsou ochuzené o spoustu času, který jsme my trávili na hřišti. Domů jsme chodili, až se setmělo. Dneska na hřišti nikoho nevidíte. Zaprvé se dětem nechce, zadruhé je tam rodiče nepustí, protože se bojí.
Ať nesklouzneme k rodičovství. Baví vás ligová nadstavba a tabulka rozdělená na tři části?
Upřímně, já mám fotbalu až nad hlavu, ale... Na jednu stranu jsem rád, že má Plzeň pořád reálnou šanci na titul, na druhou stranu je mi trochu líto Trpišáka. Za normálních okolností by po třicátém kole slavil titul, teď se musí prát. Přece jen jsme rodina. (úsměv)
Je divné, že se neznáte.
Jindrovo jméno jsem poprvé zaregistroval, když před šesti lety trénoval Žižkov. Aha, Trpišovský, ten by mohl být od nás, z Břevnova.
A byl?
Až před pár týdny mi máma řekla, že je to bratranec přes pár kolen.
Jeho trenérská práce se vám líbí?
Tréninky nevidím, mám jen dojem. Žije s mužstvem, hráči za ním jdou. Slavia má vůbec zajímavý tým a zažitý styl. Nic komplikovaného: silový fotbal podpořený rozdílovými hráči. Souček a Král ve středu, Masopust má formu, Hušbauer a Stoch potvrzují kvalitu celou kariéru, silné kraje v obraně a na stoperech stožáry Ngadeu a Deli. Konkurence vás nutí odvádět maximum v tréninku, abyste se v neděli mohl dostat do sestavy. Ale vyhráno slávisti nemají.
Zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli Slavii nechválíte až moc.
Její poslední zápas v Liberci (0:0) byl nejistý. Jako by se Slavia obávala něčeho neznámého. Ztratila hodně bodů, její náskok se smrsknul.
Jako ten váš v roce 2011 při cestě za prvním plzeňským titulem. Málem jste prošustrovali dvanáct bodů na Spartu.
Kdyby nás v březnu porazili, tak nás měli. To je hned. Jedna chyba, uklouzne stoper, dostane červenou. Slavia určitě vnímá, že už měla daleko komfortnější pozici.
Ale hra Plzně, až na výjimky, působí upracovaně.
Nebudu tvrdit, že všechny soupeře válcuje, ale pořád má velikou sílu. Zápasy často zvládá vyhrávat o gól, srdcem a zkušeností. Trenér Vrba ví, jak na to. A teď se hraje o všechno, což Plzni vyhovuje.
Jak jste takové zápasy prožíval vy jako hráč?
Já se vždycky těšil. A doufal, že na konci budu stát jako vítěz s rukama nad hlavou. Za všech okolností je na prvním místě fotbal, úspěch, vítězství. Až když dohrajete, postupně vám dojde, o kolik se hrálo peněz, případně co všechno jste díky jednomu zápasu získali.
Když jste proti Plzni kopával vy jako slávista, měly vaše zápasy úplně jiné grády, viďte?
To teda. V Plzni byl starý stadion se škvárovou dráhou, betonové schody se fanouškům drolily pod nohama a Viktorka nebyl soupeř, ze kterého by šel strach. Pendlovala mezi první a druhou ligou, ale stejně jsme vždycky dostali naloženo. Tady se hrávalo od podlahy, ještě teď mě z toho bolí kotníky.
Teď byste vztah Plzně se Slavií charakterizoval jak? Jako napětí? Nevraživost?
Je to konkurence. Byť se to spoustě lidem nelíbí, z Plzně se stal velký hráč, který je Spartě i Slavii trnem v oknu. Je fajn vědět, že nerozhoduje to, za kolik kdo koupí hráče. Viktorka měla být nanejvýš třetí vzadu, ale zase chce titul. Třeba to vyjde.
Nepřijde mi, že by kluci, kteří plzeňskou pohádku rozjížděli, přestali mít chuť. Fakt ne. Vidím na nich, jak je fotbal baví.