Hledání míry za hranou

Zbláznil se Ústavní soud, když hoteliérovi „schválil“kádrování ruských turistů? Bezpochyby by to platilo, kdyby řešil obchodní spor. K posouzení však dostal politický protest. Stávku. A obejde se stávka bez porušování pravidel?

Rozličné nešvary si žádají různě intenzivní protesty. Někdy si stačí připnout černou kytičku, jindy nepomohou ani velká slova, a tak následují zásadní činy – hrdinské, šílené, zoufalé i pošetilé. K protestu proti útlaku, nesvobodě či bezpráví, jemuž přikyvuje stát, dokonce pojmově patří porušování pravidel, a to i značně radikální. Stranou ustupuje obvyklá slušnost, morálka, zákon, sem tam i lidskost, či dokonce pud sebezáchovy. Hoří auta, barikády, někdy i lidská těla.

Na Západě, kde stát základní práva chrání, svobodu garantuje a útlak zapovídá, obvykle nenajdeme tak dramatické projevy odporu. Přesto se i tady porušování pravidel motivované bojem „za lepší svět“toleruje, či dokonce chrání. Vrcholným příkladem je právo na stávku. Když se v boji za lepší pracovní podmínky šprajcnou železničáři, nejenže beztrestně porušují své pracovní povinnosti, ale „nevinní cestující“mohou vyhodit těžce zaplacené jízdenky do koše. Pokud proti útlaku protestují piloti, mohou výletníci zapomenout na půl roku plánovanou dovolenou. Inspirují-li se učitelé, školák bude celé dopoledne bloumat městem nehledě na povinnou docházku.

Když hoteliéra z Ostravy vytočila protiprávní

okupace Krymu, před kterou mezinárodní společenství přimhouřilo oko, i on se rozhodl jít vědomě za hranu. Vyvěsil ceduli, že neubytuje žádného Rusa, pokud písemně neprohlásí, že s anexí nesouhlasí. Když to hoteliér dělal, muselo mu být jasné, že Rusům jako zákazníkům těžce křivdí. Právě ta křivda však byla „kořením protestu“, stejně jako jsou jím naštvaní cestující, jimž naschvál nepřijede vlak.

Hoteliéra se v minulém týdnu zastal Ústavní soud a obrátil tím proti sobě obrovskou vlnu hněvu. Je to prý nejhorší nález ctihodné instituce za třicet let. Soud údajně legalizoval diskriminaci, po Rusech teď budou nutně následovat černoši, homosexuálové nebo ženy.

Problém této masivní kritiky je v tom, že si na rozdíl od Ústavního soudu nevšímá motivace hoteliéra, která je na příběhu nejpodstatnější. Za hranu šel vědomě, s cílem upozornit na bezpráví. Zbývá vyřešit už jen to, jestli to poněkud nepřehnal.

Můj postoj, tvá důstojnost

Právo železničáře nevypravit vlak, když ho naštve premiér, je chráněné dokonce ústavně. Z původního pojetí stávky zaměstnanecké, která směla začít až po krachu kolektivního vyjednávání, se postupně vyklubalo široké právo na stávku politickou.

Znamená to, že ač absentující zaměstnanec formálně porušuje zákoník práce i svůj smluvní závazek, pokud to dělá třeba na protest proti zvýšení daní, má na to svaté právo. Ustanovení zákoníku práce o porušení pracovních povinností se proto nepoužije.

Přirovnání ostravského hotelového happeningu ke stávce, jakkoliv kulhá (stávka je vždycky kolektivní), je snahou vymezit pole, na kterém by se měla diskuse o tomto vědomém excesu pohybovat. Vyvést ji z bludiště dohadů, zda obchodník ve svém byznysu nepoškodil konkrétní zákazníky, tam, kam patří – k debatě o mezích oprávněného politického protestu. A to už je především otázka osobní citlivosti, politické i hodnotové orientace diskutujícího.

Doleva tíhnoucí příznivce širokého pojetí politické stávky by se měl hoteliéra zastat. Ústavní soud ho podržel naopak z pravých pozic – podnikání je širším výrazem práva vlastnit majetek a vlastník-podnikatel skrze ně může zlepšovat svět dle svých soukromých preferencí.

Kdo si naopak (zprava) myslí, že odpůrce úsporných balíčků má jít za čtyři roky volit levici a nevybíjet si vztek z prohry na svých žácích či pacientech, ten těžko pochválí ostravského hoteliéra za šikanu Rusů. Odsoudí ho i ten, kdo podnikatele (zleva) chápe spíše jako veřejnou instituci nežli jako soukromníka.

Není se co divit, že se dva sousedé, kolegové, ale ani spolustraníci či ústavní soudci neshodnou v posouzení jemných nuancí protestu, který nikomu neublížil (není známo, že by formulář o Krymu dostal k vyplnění někdo jiný než inspektorka ČOI převlečená za Rusku). Málokterá náhodně vybraná dvojice totiž sdílí názor i na heroické porušování pravidel v době totality. Měli bratři Mašínové právo prostřílet se na Západ? Bylo správné, že se upálil Palach?

Ústavní soud v tomto případě udělal správně, že se zabýval pravou motivací protestujícího. Nepokládal si otázku jen tak, zda Rus a Američan dostali na trhu stejné pokoje. Věděl, co hoteliér udělal – nebyl to obchodní krok, ale politická demonstrace.

V otázce osobní citlivosti k tomu, kdy už se dají obecně závazná pravidla včetně zákonů „vyřadit ze hry“, má nicméně autor tohoto textu mírně blíže k soudci, který s verdiktem nesouhlasil a do svého odlišného stanoviska (tzv. disentu – i tady jde vlastně o vybočení z pravidel, rozhoduje-li senát kolektivně) napsal: „Vše je nakonec vždy otázkou míry.“Míra se v tomto případě musí nabírat hlavně poměřováním významu dvou proti sobě stojících zájmů.

Jedním je zájem českého soukromníka vyjádřit se k mezinárodní politice, druhým právo ruských občanů na to, aby se k nim zdejší podnikatelé nechovali jako ke kusu hadru na základě znaku, který si většina z nich nevybrala – příslušnosti ke státu.

Soudce oponent dodal, že požadovat od ruských hostů adresné prohlášení k politice jejich vlády včetně osobních údajů je zkrátka nedůstojné. K porušení jejich důstojnosti přitom nebyl úplně nejpádnější důvod. Na rozdíl od stávky tady chyběl účinný tlak, jakýkoliv burcovací i vydírací potenciál. Zůstala nakonec pouhá „prezentace postoje“. Vážila víc než důstojnost ruských turistů? Vše je nakonec vždy otázkou míry.

Ústavní soud věděl, co hoteliér udělal – nebyl to obchodní krok, ale politická demonstrace.