1989: Útěk z NDR do NSR přes ČSSR
Němci hledají pamětníky velké cesty ke svobodě.
Zbalkonu Lobkovického paláce přehlédne návštěvník jeho zahradu snadno. Na vydlážděném nádvoří parkuje několik aut, upravený trávník rychle končí vysokým plotem. Těžko si představit, že tu trávilo dny a týdny několik tisíc lidí, často rodin s dětmi, prchajících z domova za svobodou.
Symbolická socha Davida Černého Quo vadis, trabant na vysokých nohách, v koutě zahrady připomíná, že v létě roku 1989 se právě toto místo změnilo v provizorní stanový tábor. Třípatrové palandy tehdy zaplnily s výjimkou bytu velvyslance celý vnitřek paláce, bílé stany Červeného kříže každé volné místo v zahradě. Tudy vedla cesta na Západ pro tisíce „východních“Němců v několika vlnách. „Když jsem přelezl plot velvyslanectví, poprvé v životě jsem se cítil svobodný. Německé velvyslanectví považuji tímto za místo, kde jsem se znovu narodil,“říká dnes o svém exodu z NDR do Spolkové republiky Německo v září roku 1989 přes pražské zastoupení Jens Hase. Tak jako on to učinilo podle oficiálních údajů dalších přibližně deset tisíc východoněmeckých občanů.
U příležitosti blížícího se třicátého výročí těchto událostí zveřejnilo německé velvyslanectví výzvu k zasílání vzpomínek a příběhů a dostalo desítky zážitků od bývalých uprchlíků, kteří přes velvyslanectví odešli za svobodou.
„Výzva vzbudila v Německu velký ohlas,“říká mluvčí ambasády Guido Müntel. Ale zatímco na německé straně svědectví a vzpomínky přibývají, Čechů se na výzvu ozvalo jen málo. Velvyslanectví se přitom snaží získat svědectví a zážitky hlavně od Čechů. Chce totiž zjistit a ukázat, jak tenkrát také Češi uprostřed Prahy vnímali tyto důležité historické události, které vedly ke znovusjednocení Německa. „Už máme svědectví od jednotlivých občanů, kteří tehdy fotografovali a tím dobu zdokumentovali. Nebo od těch, co aktivně nosili východoněmeckým občanům deky, jídlo a pití, když čekali na svou cestu za svobodou. Jistě ale mohou i další Pražané sdělit, co tenkrát zažili a co si o tom mysleli,“říká Müntel o snaze oslovit českou veřejnost a dodává, že se zájemci mohou badatelům ozvat přes internetovou stránku www.prag.diplo.de/rok1989.
„Větší množství vzpomínek by nás potěšilo, protože chceme mladé generaci na základě příběhů ukázat a přiblížit velice důležitou část dějin,“říká mluvčí.
Nejdřív Maďarsko, pak Praha
Cesta na Západ za svobodou nebyla pro východní Němce vůbec lehká. Legálně se na Západ dostat nemohli, meziněmecká hranice byla přísně střežená. Impulzem, který spustil rozsáhlý exodus, se staly události v Maďarsku. To začalo na počátku května 1989 odstraňovat signalizační zařízení na hranicích s Rakouskem a posléze zrušilo i přísně střežené hraniční pásmo podél této linie. Důvody nebyly tehdy ani tak politické jako ekonomické, Maďarsko už nechtělo do reznoucích zátarasů investovat. Výsledkem bylo, že tam v létě 1989 zamířily tisíce východních Němců. Část z nich našla útočiště na západoněmeckém velvyslanectví v Budapešti. Podobný osud postupně potkal i ambasády v Praze a ve Varšavě. Přestože velvyslanectví bylo na pokyn západoněmeckého ministerstva zahraničí od 23. srpna uzavřeno, počet uprchlíků, kteří se do areálu dostávali přes plot, neustále rostl. Přijeli do Prahy, zaparkovali svůj wartburg nebo trabant a zamířili na velvyslanectví. Pak už jen čekali a doufali, že se podaří odjezd do vytouženého západního Německa.
Trabanty v ulicích
Když uprchlíci odešli, jejich vozidla, většinou trabanty s neodmyslitelnou cedulkou DDR, v ulicích zůstala. Většina aut padla za oběť zlodějům. Byl rozkraden jejich vnitřek nebo byla úplně rozebrána. Československo v souladu se zákony organizovalo poté odvoz automobilů do NDR. Veřejnost tehdy podle historika Oldřicha Tůmy vnímala situaci různě. Od vykradačů opuštěných aut přes zvědavce, kteří se na ambasádu jezdili dívat jako na atrakci až z Moravy, po pomoc lidem v nouzi. „Zároveň tehdy bylo většině lidí jasné, že se jedná o krizi komunistického režimu. Posilovalo tušení, že se něco významného mění a něco neodvratně zaniká,“uvedl Tůma v časopise Soudobé dějiny.