Vzpomínka na květen ’45 na pražské Dobešce
Petra Bíska, spolupracovníka redakce
Paměť je schopnost centrální nervové soustavy uchovávat a používat informace o předchozích zkušenostech. Jde o proces vštěpování (kódování), uchovávání (retence) a vybavování (reprodukce) zkušenosti. Tolik Wikipedie.
Jakou já mám paměť? Kam ji můžu zařadit? Nevím, těžko říct. Ale mám živé vzpomínky na konec druhé světové války. Tak jasné, že mne to překvapuje. Ale že bych z těch vzpomínek čerpal, poučil se či obohatil do dalšího života? Nevím, těžko odhadnout.
V květnu 1945 mi nebyly ještě čtyři roky. S rodiči, tetou Martou, dědečkem a třemi sourozenci jsme bydleli v rodinné vilce na Dobešce, hned vedle branické skály. Další člen naší rodiny byl irský teriér Tobyk. Věděl jsem, že se děje něco mimořádného, také z proslovu mého bratra Honzy, který jako nejstarší v našem sousedství měl v našem sklepě, kvůli zatemnění a zbloudilým kulkám s matrací přes okno, ke 13 děckám z okolních vilek projev: „Jistě všichni víte, že venku zuří válka...“
Ano, zuřila. Na protějším kopci přes dnešní Jeremenkovu ulici hořel dům, hned za rohem U Háje náboj údajně z vlasoveckého kanonu urazil sousedům roh jejich vilky. Ze severních oken jsme viděli střídavě kouřem zahalenou a požáry osvětlenou Prahu. Pravidelně drásala vzduch a uši protiletecká siréna, byly slyšet výbuchy a rachot zbraní. Netekla voda, aha, potřebovali ji hasiči. Jednou jsem doprovodil starší bratry s konví napumpovat vodu ze studny u Fiedlerů o dvě vilky dál.
Den dva jsme se krčili ve sklepě, ale po zásahu vilky za rohem jsme se celá rodina s mou tříměsíční sestrou evakuovali přes Dobešku dolů do Braníka, kde nás bylo ve sklepě u Pospíšilů nespočetně. Jen dědeček se psem zůstali chránit náš rodný dům. A vyplatilo se to, když procházeli rabující
Němci (na rohu naší ulice Nad Lomem obývali rozsáhlou vilu, po válce to byla naše školka) a u našich vrátek je perfektní němčinou uvítal důstojný pán ve farářském taláru. Dědeček to s Němci uměl, ještě za Rakouska zakládal v Hustopečích českou školu, pro jistotu s pistolí v kapse kabátu.
Nejlépe si pamatuji, co se již po bojích dělo u nás doma a před domem. Jako dnes vidím našeho tátu v uniformě podporučíka v záloze, jak ukazuje mým bráškům pistoli. Otec byl jedním z těch, kteří „šli na Pankráci proti německým tankům“, jak se jejich akce později nazývala. Ne všichni se z barikády vrátili. Ale co mi nejvíc utkvělo v hlavě, byla skupinka ruských vojáků s gazikem, kteří se usadili na terasovitém trávníku před naší vilkou. Tam jsme později hráli naši dětskou verzi baseballu.
Nálada byla náramně přátelská. Slunce hřálo, meruňka před naším domem kvetla a já jsem se v šortkách s laclem motal mezi těmi chlapy v zeleném. Pamatuji si, jak jsem seděl mezi roztaženýma nohama vojáka v suknici a vysokých tmavých holínkách (důstojník, komisař?) a představoval mu svou oblíbenou knížku. Byl tam obrázek malého chlapce, kdo to byl, si nepamatuji, a ten cizí muž za mnou natáhl přes mé rameno ruku a ukázal: „Éto ty.“Pro mne to byla první ruská slova. Bylo mi moc dobře.
Ve stejném momentě naše máma vychází z naší vilky s podnosem plným něčeho dobrého, co bylo koncem války k mání, a obchází odpočívající rudoarmějce. To vše mně dodnes vrací paměť i s nezapomenutelnou vůní kvetoucího šeříku. Škoda, že mi později Sověti můj nevinný vztah k Rusům tak zmařili. Víru v dobro našeho mocného východního bratra, propagovanou mnohými národovci v době národního obrození, jsem již dávno ztratil.