Proti drogám bojuje výměnou jehel
Streetworkerka Svitlana Golubyeva získala ocenění za práci v terénu s lidmi závislými na drogách. Kontaktuje často rusky mluvící.
Kristína Paulenková
Už 14 let brázdí ulice Prahy a vyměňuje lidem, kteří užívají nitrožilně drogy, injekční stříkačky, mluví s nimi o jejich problémech a nabádá je k tomu, aby se pokusili o substituční léčbu či zcela odvykat.
Psychoterapeutka a streetworkerka Svitlana Golubyeva z organizace Sananim pochází z Ruska a letos získala ocenění ČASovaná bota od České asociace streetwork, která tímto již podevatenácté ocenila pracovníky v nízkoprahových a terénních službách. Porota ocenila její dlouholetý přínos v prevenci rizik šíření infekčních nemocí do české populace. Redakce s ní a jejím kolegou Radkem Jurniklem vyrazila do terénu.
Golubyeva pracuje díky svému původu často s rusky mluvícími lidmi a do organizace Sananim nastoupila po studiích. „Když jsem končila vysokou školu, viděla jsem pořad o Sananimu v televizi a zavolala jsem paní ředitelce, že tam chci pracovat,“vypráví Golubyeva, jak se k práci dostala.
Směje se, že jako správná Ruska přišla tenkrát na pohovor ve vysokých podpatcích a sukni. I tak ji přijali. Streetworkeři ujdou denně zhruba 12 kilometrů, za deště, sněhu i parného léta. Do práce dnes tedy už podpatky nenosí, ze svého původu ale v zaměstnání čerpá.
„Z drogově závislých pracují nejčastěji rusky mluvící klienti,“říká Golubyeva a dodává, že v cizím státě jim totiž ani nic jiného nezbývá. Někteří začnou užívat drogy až v Praze, jiní už se závislostí přijedou.
Ti pak bývají překvapení, že mohou dostat nejen substituční léčbu, ale i z toho, jakých služeb v Česku drogově závislí mohou využívat. V jejich zemích původu často i kvůli chybějící prevenci a perzekucím bývá vyšší výskyt žloutenky typu C a viru HIV. Mnohdy se obávají například i toho, že se o jejich závislosti dozví zaměstnavatel. „Vysvětluji jim, že se nemusí bát a že jsme anonymní služba,“dodává.
Odstrašující případy
V terénu ji lidé znají. Už během prvních tří hodin pracovníci při naší procházce z Václavského náměstí na hlavní nádraží evidují osmdesát klientů. Celou dobu nesou na zádech velké batohy a přes rameno tašku. „V té práci je velká složka improvizace a nikdy nevíme, do čeho jdeme,“vysvětluje Jurnikl.
Dvojice po cestě popisuje, že se uživatelé drog v Praze během let mění. Závislí postupně stárnou. Podle posledních údajů je průměrný věk klientů 38,5 roku. A skutečně je spíše zastavují lidé, kterým bylo už třicet i čtyřicet a více let. Dvacátníků je od pohledu málo.
Služba pro lidi, kteří jsou závislí na drogách, je specifická například v tom, že cílová skupina, tedy narkomani z ulice, nebudí příliš soucitu. Streetworkeři kromě hovoru se svými klienty mluví často i s běžnými kolemjdoucími. Ti je někdy chválí, jindy naopak kárají za to, že pomáhají lidem, kteří se dostali do problémů svým přičiněním.
Ochrana většiny
Golubyeva vysvětluje, že výměna injekčních stříkaček slouží jako ochrana většinové populace a uvádí příklad. „Z Běloruska nás navštívila skupina lidí, kteří tam pracují v drogových službách kvůli tomu, že třeba v jednom městě bylo HIV pozitivních 70 procent,“dodává a vysvětluje, že situace samozřejmě není v celé zemi tak alarmující.
Ale v tomto konkrétním městě se nakazilo zpočátku pár lidí, jenže právě kvůli neexistenci podobných služeb se postupně infekce začala šířit nejdříve mezi uživateli drog či prostitutkami, kteří to později přenesli mezi ostatní lidi.
„Tento odstrašující případ jsem říkala policistům a vysvětlovala jim, že když na nás budou tlačit, tak se může tohle stát,“popisuje, co se snaží vysvětlit, když se jejich aktivity nelíbí policistům, přestože spolupracují i s radnicí Prahy 1.
Dodává ale, že poslední dobou jsou i mladí policisté chápaví. „Naši klienti bývali často týraní v dětství a mají psychické poruchy,“nesouhlasí s tvrzením, že za narkomanii si lidé mohou jen sami. Závislost je totiž Světovou zdravotnickou organizací považovaná za chronické onemocnění.
Ačkoliv většinou bývá terénní práce klidná, připouštějí pracovníci, že se nevyhnou vážným situacím. Jednou na Golubyevu například upadl klient, když držel svou použitou stříkačku a píchl ji do nohy. I když tvrdil, že je zdráv, terénní pracovnice musela tři měsíce čekat, než se definitivně dozvěděla, že je vše v pořádku. Po tak dlouhé době lze totiž u viru HIV říci, že skutečně nedošlo k přenosu infekce. Od práce ji to nicméně neodradilo.