Nejkrásnější vítězství a pak... Z ráje do smutku
Upaloval od vlastní branky, přes celé hřiště podél lajny až pod kotel fanoušků. Běžel, běžel a nikdo mu nestačil. „Nepamatuju si ani vteřinu z toho, co se kolem mě dělo. Vím jen, že adrenalin mě nakopl tak, že rychleji jsem v životě neběžel,“vypráví gólman Tomáš Koubek.
Jen málokdo z českých fotbalových krajánků prožil během aktuální sezony takovou euforii. Už jsou to dva týdny, kdy Koubek pomohl Rennes k senzačnímu vítězství ve Francouzském poháru. Poprvé po 48 letech. Po penaltovém rozstřelu s víceméně neporazitelným milionářským klubem z Paříže: „Vlastně pořád nechápu, jak se nám to ve finále povedlo.“
Jaké byly oslavy?
Nejkrásnější ze všeho bylo volno, které jsme dostali týden poté. Rovnou jsem doma naložil kufry, vzal rodinu do auta a frčelo se do Tours. Cíl byl nedaleko, zoologická zahrada Beauval, kde je jedna z nejkrásnějších zoo na světě. Fakt nádhera. Pětatřicet hektarů, tři tisíce zvířat. Strávili jsme tam dva dny.
V zoo?
Mají tam pandy, do kterých jsou moje dvě dcerky zamilované. Pro mě byl ten výlet hlavně oddech, vyčištění hlavy. A návrat do minulosti. Objednal jsem pokoj v Chateau Belmont, ve kterém jsme bydleli s reprezentací během mistrovství Evropy 2016.
Pamatuju, zámeček na břehu Loiry.
Byl to můj první velký turnaj s nároďákem. Obrovská škola života. Kolem mě hráči top formátu. Rosický, Čech, Plašil. Nebudete mi věřit, ale dostali jsme v hotelu stejný pokoj, ve kterém bydleli Marek Suchý a Tomáš Vaclík a já tam s nimi pařil NHL.
To se vám vybavilo?
Hned. Kdybyste viděl ty bitvy. Po třetinách jsme se točili, vystřídali jsme snad všechny týmy a Stanley Cup stejně nevyhráli. (úsměv)
Zato jste před dvěma týdny vyhrál Francouzský pohár.
To je neskutečný úspěch. Stade Rennes za posledních deset let hrál třikrát finále nějakého poháru, ale vždycky padl. Teď se úspěch nečekal už vůbec, protože PSG byl extrémně vysoký favorit. Hvězda vedle hvězdy. Neymar, Mbappé, Cavani, Di María, Dani Alvés... Vzhledem k tomu, že vypadli z Ligy mistrů, chtěli si spravit chuť v Coupe de France. Finále obětovali pár ligových zápasů, všichni marodi se jim vyléčili.
A navíc rychle vedli 2:0.
Já si myslel, že je ve 20. minutě hotovo. Viděl jste Neymara? Tři měsíce byl zraněný, nastoupil a jako by žádné manko neměl. Dělal si s námi, co chtěl.
Jak se dá bránit? Druhý gól vám vstřelil z nájezdu, vymyslel krásný oblouček.
Musíte holt počítat s tím, že zakončí, jak nejlíp to půjde. Jakmile vidí otevřený prostor, trefí ho a vy jste jako namalovaný. Stejně jako Mbappé, který má zrychlení jako raketa. To jsou neskuteční kopáči. Ne náhodou jsou to dva nejdražší hráči planety. Celý týden jsem se připravoval, co udělat, jestli se v náběhu dostanou za obranu. A stejně jsem vylezl z branky moc vysoko.
Jak je možné, že jste ještě povstali? Dostali jste zápas do prodloužení a vyhráli ho na penalty.
Asi jim vlezlo do hlavy, že zbylých sedmdesát minut pohodlně dohrají a nic se jim nestane. Ale my se nechtěli vzdát. Překvapili jsme je, zaskočili. Během druhého poločasu už jsme cítili, že PSG spoléhá jen na Neymara. Hledali ho a prosili: Vymysli něco! My si jen dávali bacha, aby nedostal míč v nebezpečném prostoru. To bylo celé.
Neymar nakonec porážku neunesl a během závěrečného ceremoniálu profackoval jednoho vašeho diváka. Mbappé zase dostal červenou kartu za surový faul těsně před koncem.
Mrzí mě, že si takhle ubližují. Jen si špiní image. Malí kluci po celém světě je považují na bohy, chtějí hrát fotbal jako oni a pak od nich vidí takové zkraty. A zdaleka ne poprvé. Oba jsou to fantastičtí hráči, ale neměli by se chovat zle. Kromě fotbalové hodnoty by měli ukazovat i tu lidskou.
Vaše Rennes ukázalo hlavně srdce. Z 0:2 na 2:2 a ještě šest proměněných penalt v rozstřelu.
Přitom já nechytil žádnou. Jen dvakrát jsem trefil stranu, nic víc. Než třeba Neymar tím svým klasickým cupitáním přišel k míči a vystřelil, zkusil jsem stát do poslední chvíle. Ale stejně mě dostal.
Čím?
Je to prostě klasa. Poslal mě na druhou stranu.
A když mladý pařížský záložník Nkunku v šesté sérii přestřelil?
Víte, po prodloužení jsem přemýšlel, co se asi stane, pokud vyhrajeme. Co budu dělat? Kam poběžím? Přece za fanoušky, oni si to zaslouží. Ale zároveň si říkáte: Co když ne? Co když to nevyjde? Jak se postupně střídali střelci a všichni byli neomylní, vrtalo mi v hlavě: Ajaj, už to zase přichází, zase na mě dojde řada.
Že byste střílel? Jako v lednu při Ligovém poháru v Monaku?
No právě. Ten balon hledají ještě teď někde na pobřeží u kasina. Vystřídalo se všech dvacet hráčů a nakonec rozhodlo, že jsem vysoko přestřelil.
Tentokrát to byl šťastný příběh.
Však jsem taky běžel přes celé hřiště, abych byl co nejdřív u našich fanoušků. Osmačtyřicet let čekali. To je strašná doba. Teď mohli být hrdí, že drží palce Stade Rennes.
A vy?
Bude mi sedmadvacet a zatím jsem žádnou trofej nevyhrál. Tohle bylo to nejlepší. Já nepotřeboval zvedat pohár nad hlavu, fotit se s ním a posílat zprávy do světa, ale přál jsem si zažít ten moment, kdy stoupáte po schodech a víte, že vám na krk pověsí medaili.
Jaké to bylo?
Byl jsem pyšný. Pyšný na sebe i na svou rodinu, která mě dotlačila až sem. Říkal jsem si: Kvůli tomu hraješ fotbal!
A když vám blahopřál francouzský prezident Macron?
To byla třešnička. Na očích jste mu poznal, jak ho finále bavilo.
Vybavíte si, co vám řekl?
Že docela rychle běhám, takže bych mu mohl dělat sekuriťáka.
To si děláte legraci?
Víte, já si jeho slova vůbec nevybavuju. Bylo mi tak krásně, že jsem ho vlastně nevnímal.
Co bylo dál?
Přece oslava, kterou jsem vzal hodně poctivě. Ale čas se vlekl. Do Rennes jsme přiletěli až v pět ráno, ještě jsme pokračovali do baru a pak rovnou na stadion. Sešli se všichni zaměstnanci klubu, prezident měl proslov. Když se dočkáte úspěchu po půl století, tečou u toho slzy. Do toho pořád pršelo, klasická jarní Bretaň. Ve čtyři jsme odjeli do centra a měli dvě zastávky s fanoušky. To byl ráj.
A ráno nastalo peklo. Pípla zpráva, že při bouračce v Turecku zemřel váš velký kamarád Josef Šural.
Nezlobte se, ještě pořád o tom nedokážu mluvit. Drhne mi hlas. Z největšího pocitu štěstí jsem spadl do absolutního smutku. Dokážete si to představit?
Život bývá krutý.
Krutý a nespravedlivý. Jeden z nejkrásnějších dní v životě budu mít spojený se zprávou, kterou bych nejradši navždy vymazal. Když jsme spolu kopali za Spartu, s Pepou jsme trávili každou volnou chvíli. Nevěřím tomu, že měl před týdnem pohřeb. Snad má tam nahoře radost, že jsem vyhrál Francouzský pohár. Patří i jemu.
Ať nekončíme smutně. Nemůže vás úspěch katapultovat ještě výš? Třeba Petr Čech se po druhé sezoně v Rennes odrazil do Chelsea.
Já mám smlouvu ještě na dva roky, jsem spokojený a připravený dokázat, že si zasloužím být jednička. V brance může stát jen jeden, a když jsem v téhle sezoně musel mezi náhradníky, tak mě to fakt nebavilo.
Mužstvu se nedařilo a bývalý trenér Lamouchi chtěl udělat impulz.
Gólmanem to nebylo, ale mě to nakoplo. Tahle sezona byla náročná, ale nejkrásnější v kariéře.