Proč fotbalová liga v novém fanoušky neláká
Když tenis před téměř padesáti lety na konci vyrovnaného setu zavedl zkrácenou hru zvanou tie-break, aby nedocházelo k nekonečným přestřelkám 15:13 nebo 26:24, konzervativci křičeli: „To je svatokrádež!“
Když půvabné krasobruslení po skandálu s rozhodčími na olympijských hrách 2002 vymyslelo úplně jiný způsob známkování, fanoušci vybízeli k peticím: „Vraťte nám šestky!“Byli zvyklí, že šestka je královské číslo, to nejvyšší možné, a kdo si ho u rozhodčích vybojuje, musí být přece výjimečný. Ve spravedlivějším systému, kdy se hodnotí každý krasobruslařský prvek zvlášť, lidé dlouho bloudili.
Moderní pětiboj, ve kterém mají Češi od roku 2012 olympijského vítěze, dříve probíhal v pěti dnech. Pak ve dvou. Když se pět zcela odlišných disciplín smrsklo do jednoho dne, mnozí fanoušci brblali, že to nebude ono. Stejně jako když volejbal začal počítat bez ztrát nebo se počet bodů v ping-pongu snížil z jedenadvaceti na jedenáct.
Běžecké lyžování už si sotva vzpomene, že dřív se téměř výhradně konaly intervalové závody, ne žádné hromadné starty, o sprintech ani nemluvě. Dokonce ani bruslení na běžkách nebylo obvyklé. Poprvé se masově rozjelo až od roku 1984. Staromilci tehdy volali po tom, ať se tenhle podivný styl zakáže a může se lyžovat jen klasicky. A co teprve skoky. Když se Jiří Malec v 80. letech odrazil a nad můstkem rozložil své lyže do písmenka V, smáli se mu, že skáče jako vrána. Létal sice dál, avšak rozhodčí mu za humpolácký styl kradli body. V jednom závodě měl Malec třetí nejdelší skok ze všech, přesto skončil až sedmadvacátý. Asi netřeba připomínat, že dávno už se skáče jenom „véčkem“a lyže v jedné linii zůstaly ve sportovním pravěku.
Je vcelku logické, že ani revoluce v české fotbalové lize neprojde jen tak. Byl to risk.
Poprvé v historii neskončila soutěž po třicátém kole. Naopak se v tu chvíli tabulka – po vzoru mnoha evropských soutěží – rozdělila na tři části, ve kterých se bojuje zvlášť. O titul, o záchranu, o naději na evropské poháry.
Ambice byla zřejmá: přibude zajímavých zápasů, napětí, diváků a možná i nových sponzorů, kteří si všimnou, že „nová“liga sbírá plusové body.
A realita? Během premiérové sezony se ukazuje, že to byla až příliš optimistická představa.
Takzvaná nadstavbová část má mouchy a skoro se zdá, jako by se v mnoha případech hrála jen z povinnosti. Týmy občas berou dodatečné zápasy jako nutné zlo. Iluze vyprodaných stadionů a parádní atmosféry se rozplynula. Návštěvy jsou nižší než během „normální“sezony a na hřišti se nezřídka odehrává šedivá nuda.
Je otázka, jestli by v klasické základní části Teplice prohrály 0:8 doma s Mladou Boleslaví. Jestli by Sparta, které už prakticky o nic nešlo, trestuhodně odklusala zápas s Plzní. Jestli by na Slavii vyrazily jen tři autobusy plzeňských fanoušků, kteří ani zdaleka nezaplnili celý svůj sektor, ačkoli se hrál přímý souboj o první místo.
To však neznamená, že by fotbalová nadstavba musela být evoluční chyba nebo snad paskvil. Však si vzpomeňte, jak to v počátcích bylo s tenisovým tie-breakem nebo se skokanským véčkem. Není nic špatného na tom, že se fotbalová liga pokusila o impulz, který ji může zatraktivnit. Rázem je víc týmů v napětí, tři můžou spadnout, tři postoupit. Třeba takový Zlín, který po třiceti kolech skončil až devátý, má díky novému systému reálnou šanci na předkolo Evropské ligy. To jsou přece fajn bonusy.
Že nadstavba napoprvé divácky moc nefunguje, to ještě neznamená, že je to cesta špatným směrem.