Kdepak ses tu vzal?
Nebýt jeho paní Susan, asi už by zůstal v penzi. Ale ona zavelela: „To angažmá ber! Letíme!“
Mluví-li o těsných porážkách slovenské reprezentace na mistrovství světa v Košicích, do vrásčitého obličeje se mu promítne obrovský žal.
V osmašedesáti letech má za sebou 50 sezon v profesionálním hokeji. „Jenže prohry jsem se dodnes nenaučil brát lehce. Jsou zničující,“řekl v rozhovoru pro MF DNES jinak neskonale vlídný, zdvořilý a jemně vtipný muž s kanadským i americkým občanstvím, který od srpna 2017 vede slovenský národní tým a velkou část roku žije se svou ženou Susan v nepříliš rozlehlém bratislavském bytě.
Kdy jste poprvé zaznamenal, že existují nějací Slováci?
Koučoval jsem v NHL Zdena Cígera, Tomáše Kopeckého, Zdena Cháru či Mira Šatana. Prvně jsem se ale o dvou národech – českém a slovenském – dozvěděl před rozdělením společného státu. Měli jsme tenkrát v klubu Buffalo Sabres chlapíka jménem Jiří Šejba. Pomáhal jsem mu zařídit víza, tehdy jsem zjistil, že se Československo rozpadne.
A co vás napadlo, když jste dostal nabídku jít trénovat slovenskou reprezentaci?
Zrovna jsem se konečně rozhodl jít do penze. Jenže zavolal mi Miro (manažer Šatan). Tak jsem se rozhodl, že Slovensku pomůžu.
Jaké vidíte zásadní rozdíly mezi obyvateli Severní Ameriky a Slovenska?
Páni, to není lehké srovnání. Po hokejové stránce jsou místní hráči nesmírně šikovní. Ale připadají mi víc plaší. Když jim něco povím, většinou jen kývnou a řeknou: „OK.“Poslouchají. Nepouští se do debat. Někdy bych uvítal nějakou další otázku, námitku, nápad.
Způsobuje jejich uzavřenost jazyková bariéra?
Částečně. Ale myslím, že obecně nejsou zvyklí diskutovat. Přitom je důležité probrat drobnosti, které pak rozhodují o vítězství. Potřebuju vědět, že mi přesně rozumí. Robert Petrovický, Michal Handzuš a další mí asistenti mi pomáhají, ale pro mě je to těžší, protože kluci jsou tišší a odměřenější.
Nechybí jim taková ta zarputilost, zabijácký instinkt, který je potřeba v koncovkách utkání?
Vybavuju si utkání s Rusy na olympiádě v Koreji. Vedli jsme 3:2, ubránili jsme dvě oslabení, odolali jsme ve hře pěti proti šesti při odvolání ruského brankáře. Hoši zblokovali snad deset střel. Za vítězství by položili život. Takže si nemyslím, že by v tomhle vězel největší problém.
Přesto jste v Košicích ztratili postup do play off v posledních minutách partií s Kanadou a Německem. Tak v čem je potíž?
Spíš v útoku. Dáváme málo gólů. Neproměňujeme šance. Zvlášť proti Němcům jsme mohli zvýšit náš náskok a uklidnit se. Víc tedy postrádám urputnost v zakončení. Někdy nám v porovnání s týmy NHL chybí pozornost a důslednost v našem pásmu, ale nezapomeňte, že v reprezentaci máte jen omezený prostor na práci. Z klubů jsou hráči zvyklí na jiné věci, musí se rychle pochopit a sladit. Na mistrovství světa stačí půlvteřinové zaváhání a je příliš pozdě. Navíc tady máme řadu nových chlapců, všechno si žádá nějaký čas.
Máte kanadské i americké občanství. Jak velká část vašeho já je slovenská?
Tuhle zemi jsem si zamiloval. Mám rád zdejší lidi. Nikdy by mě nenapadlo, že bych tu mohl vést národní mužstvo. Cítím od svých kolegů i od fanoušků silnou podporu. Cítím, že patřím k nim. Cítím, že je ta náklonnost oboustranná. Mám radost z milé odezvy. Jsem šťastný muž.
Co vás vlastně předloni v srpnu přesvědčilo, abyste Miroslavu Šatanovi kývl?
V pátek mi volal a překvapil mě. Myslel jsem si, že si vezmu pár dní na rozmyšlenou a pak zdvořile odmítnu. Ani své paní jsem nejprve nic neřekl. Až druhý den jsem se zmínil a ona povídá: „Tak jedeme.“V penzi se mi líbilo, ale ona říká: „Tohle musíš vzít.“Tak jsem to vzal. Dělám, co se mi nakáže.
Jak vnímáte neobvyklou misi? Jako dobrodružství?
Už dříve jsme se o zdejší situaci bavili se Zdenem Chárou. Po letech se ozval Miro. Žena mě podpořila. Když můžu někomu pomoct, rád se o to ze všech sil pokusím. Trávíme na Slovensku spoustu času, abych svou práci mohl dělat co nejpoctivěji. Nepřišel jsem pro peníze ani pro osobní slávu.
Tušil jste, co vás čeká?
Ne! V Evropě jsem byl předtím jen párkrát. Moc jsem o ní nevěděl. V Americe mi nic nechybělo. Mám spoustu hokejových kamarádů, se kterými jsem třikrát týdně chodil na golf. Vedl jsem pohodlný život. Ale jsem tu. A jsem nadšený, že jsem se tak rozhodl.
Nikdy jste nelitoval?
Ne. Ne. Ne. Na prvním soustředění v Žilině v srpnu 2017 jsem se poprvé setkal s partou kluků, z níž jsem neznal ani jednoho. Na tréninku jsem začal pískat a mluvit... A okolo sebe viděl spoustu prázdných pohledů. Ojoj! Asistenti mi pomáhali, překládali do slovenštiny. Naučil jsem se hovořit krátce, aby se mnou tlumočník vždy udržel krok.
Jaké byly začátky angažmá?
K prvnímu utkání jsme nastoupili proti Čechům v Třinci a měli podle průběhu prohrát aspoň o sedm kusů, ale vyhráli jsme 2:0. Konrád chytal brilantně. Gólmani pro nás dělají skvělou práci. Na turnaji v Německu jsme pak porazili USA a já byl v šoku z obětavosti, s níž kluci hájili vedení v závěru utkání.
Jak moc vás mrzí, že právě na domácím šampionátu vám úspěch utekl v posledních minutách?
Bohužel… Stane se, že vedení ztratíte. Nemile mě to překvapilo. Zároveň mě velice potěšilo, jak jsme se po zničující porážce s Kanadou zvedli a bojovali proti Němcům. Znovu nám konec nevyšel. Ale zase jsme zabrali. Víte, v životě je důležité, jak se vypořádáte s neúspěchem.
Slováci vás vesměs chválí. Přináší vám to zvláštní uspokojení?
Snažím se udělat všechno, co je v mých silách. Lidi se mě ptali na tíživý tlak při domácím šampionátu. A já povídám: „Myslíte, že budu koučovat přísněji nebo poctivěji? To přece nejde.“Vydávám ze sebe to nejlepší. Je těžké, když se něco nepovede. Pořád přemýšlím, co jsem opomněl, čeho jsem si nevšiml. Na druhou stranu jsou Slováci k nám nesmírně vstřícní.
Jak se vstřícnost projevuje?
Třeba při našich procházkách po Bratislavě – podél Dunaje, do starého města, na hrad. Moc rádi na ně s manželkou vyrážíme. Je roztomilé, jak s námi lidé zkoušejí konverzovat. Přijali nás za své – ve městě, na svazu, v mužstvu.
Žijete v bytě?
Ano. Nikdy jsem nebydlel v tak malém prostoru. Vždycky jsme měli dům. Chvíli jsme si zvykali, ale zvládli jsme to.
Jak je vaše choť spokojená na Slovensku?
Myslím, že se jí tu daří velmi dobře. Potkala se s Věrou Dzurillovou, sestrou (někdejšího skvělého brankáře) Vlada Dzurilly. Bratr mé ženy (Doug Gibson) hrál s Vladem v Garmisch-Partenkirchenu v sezoně 1980/81, v níž získal klub SC Riessersee titul. A skoro třicet let poté má paní v Bratislavě narazila na Věru.
Naskytlo se ještě nějaké pozoruhodné střetnutí?
Po jednom mači na Slovanu najednou slyším v angličtině: „Hej, kouči, jak se máte?“Ptám se, odkud ten chlapík je, a on povídá: „Z Rochesteru!“To je město asi sto kilometrů od Buffala. Jmenuje se Richard, jeho paní Zdeňka. Stali se z nás kamarádi. Moje manželka jinak cestuje po Evropě, sama se zabaví, je šťastná.
Co umíte říct slovensky?
Není toho moc. „Ako sa máš?“Už umím taky rozlišit: „Na stole. Pod stolom.“Znám dny a barvy. Vím, že bílá není vždy bílá: „Biely, biela, biele...“Ale jinak je gramatika pro mě příliš složitá.
V čem jste se vlastně musel nejvíc přizpůsobit?
Nejsem náročný. Chutná mi zdejší jídlo. Polévky, guláš, pirohy. Moc rád si dám v překrásném Starém Městě na zahrádce pivo a rozhlížím se kolem sebe. A sám sobě povídám: „Kdepak ses tu vzal?“Milujeme atmosféru vánočních trhů. Zažili jsme spoustu krásných chvil.
Kanaďané prohlašují, že hokej je jejich hra. Překvapilo vás, jak ho zbožňují Slováci?
Člověče, zaznamenal jste tady atmosféru při zápasech? V tom rámusu se na střídačce vůbec neslyšíme. Řvu nejhlasitěji, jak můžu, a stejně hoši nerozumí, kdo má jít příště na led. Ostatní trenéři musí moje příkazy předávat na vzdálenější místa lavičky… V NHL jsem poznal Zdena, Mira a další hráče, jejich oddanost hokeji. Věděl jsem, kolik skvělých hráčů pochází ze Slovenska. Takže mě zdejší láska k hokeji nezaskočila. Rád jezdím i na ligu. Třeba v Nitře je rachot, lidi se baví.
Jak jste se coby Kanaďan cítil tady v Košicích, když obecenstvo pískalo při kanadské hymně po porážce Slovenska 5:6?
Chápal jsem ho. Za padesát let u hokeje jsem zažil různé věci, které nejsou správné. Naši fanoušci jsou vášniví a viděli něco, co se jim nezdálo spravedlivé. Možná to přehnali, nikdo přece nechce znevažovat hymnu jiné země. Jsem si jistý, že mnozí toho litují. Já jim každopádně rozumím, vždyť jsme prohráli po brance, která padla 1,8 vteřiny před koncem. Samotného mě to dost vzalo.
Zasahují vás palčivé porážky o to víc, když vidíte, jak lámou srdce vašim příznivcům?
V životě jsem spíš vyhrával, ale samozřejmě jsem poznal i pocit z prohry. Rád bych řekl, že po všech těch letech je snadné se s ní smířit. Ale není. Vůbec to není lehké. Je to zničující. Chtěl jsem pro zdejší lidi ze sebe dát vše, co umím. Víc bohužel nedokážu. Ano, cítím se špatně. Ale musíme se sebrat a připravit na další mač. To je naše práce.
Po hokejové stránce jsou místní hráči nesmírně šikovní. Ale připadají mi víc plaší.