Doživotí pro statečnou skautku
Cestou ze soudní síně zastavila Dagmar Skálovou dozorkyně. „Skálová, co jste tak veselá, to jdete domů?“„Odpověděla jsem, že ne, že jsem dostala doživotí. Nevěřila mi. A já přitom myslela na ostatní, na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů,“vzpomínala Dagmar Skálová, skautská vedoucí odsouzená za přípravu protikomunistického státního převratu.
Ten se měl uskutečnit před sedmdesáti lety, v polovině května 1949, rok po komunistickém převratu. Pokus byl ale neúspěšný a vyústil v několik vykonstruovaných politických procesů, v nichž padlo šest rozsudků smrti. Z doživotního trestu strávila Skálová ve vězení dlouhých šestnáct let. Vzala vinu na sebe, aby zachránila ostatní.
Spisovatel a popularizátor moderních českých dějin Jiří Padevět považuje Dagmar Skálovou za jednu z největších hrdinek třetího, protikomunistického odboje. „Téměř jistě musela vědět, že boj proti brutální komunistické hydře může skončit na popravišti, přesto se zapojila do příprav jednoho z protikomunistických povstání v roce 1949,“popsal Padevět pro skautský web.
Zřejmě již během příprav infiltrovala odbojáře Státní bezpečnost a bezprostředně po zahájení pokusu o povstání začalo zatýkání. „Dagmar Skálová zachránila svými výpověďmi, tváří v tvář sadistickým vyšetřovatelům Státní bezpečnosti, většinu skautů, kteří byli do přípravy povstání zapojeni. Sama byla odsouzena k vysokému trestu odnětí svobody a propuštěna až v šedesátých letech. Její odvaha a ochota obětovat svobodě a svojí vlasti třeba i život je obdivuhodná dodnes,“shrnuje Padevět.
Na skautskou vedoucí se v roce 1949 s žádostí o spolupráci obrátila důstojnická odbojová skupina vedená majorem Prokešem a právníkem Borkovcem. Skálová spolu s Jiřím Navrátilem a Jiřím Řehákem zapojila starší skauty, kteří měli působit jako spojky a zajišťovat zásobování a lékařské ošetření. Vojáky však pravděpodobně už od začátku sledovala tajná policie a v den akce postupně celou skupinu, včetně asi stovky skautů, pozatýkala.
Pomohla jim morseovka
Zadrženým skautům se zejména pomocí morseovky podařilo domluvit na stejné výpovědi, tedy že v ulicích Prahy hráli noční bojovou hru. Během vyšetřování se Dagmar Skálová chovala velmi statečně a všechnu vinu brala na sebe. Předpokládala, že jako ženu ji komunisté nepopraví, a tvrdila, že skauti o plánech na převrat nic netušili. V procesu Skálová a spol. tak bylo nakonec obžalováno třiadvacet a odsouzeno pouze devět skautů.
Cesta Skálové po věznicích začala na Pankráci, pokračovala do Znojma, Kutné Hory. Nejdelší čas strávila v Pardubicích.
Jako nepřátelský živel byla od dalších vězeňkyň izolována na zvláštním oddělení, vyhla se jí také první vlna amnestií pro politické vězně na počátku 60. let. Když byla nakonec v roce 1965 propuštěna, její manžel Karel Skála, který byl také odsouzen v politickém procesu, byl ještě ve vězení.
Za svůj životní postoj byla Skálová v roce 1997 vyznamenaná Řádem T. G. Masaryka. Zemřela v roce 2002.
Mimořádné, mnohaleté tresty dostali i ostatní skauti, účastníci pokusu o převrat. Druhý nejvyšší trest, dvacet let, dostal Jiří Navrátil, později dlouholetý starosta Junáka. „V organizaci převratu jsme byli někde na konci, za což tresty byly úplně jiné. Ale z propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, kde na prvním místě musela být Dagmar Skálová a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já jsem dostal dvacet roků,“popisoval Navrátil, zesnulý před dvěma lety.