Komentář: Zpolitizovaná řepka

Odevšad z médií i ze stranických sekretariátů kouká řepka. Mnozí politici a novináři si ji vzali jako předvolební rukojmí a dělají z ní politiku.

Rád bych vyvrátil ty největší nesmysly, které kolují okolo řepky. Třeba to, že všechna řepka u nás je Babišova. To je samozřejmě nesmysl. Řepka se u nás začala pěstovat před více než sto lety. Nejvíce však v posledních patnácti letech. Dávno před vstupem Andreje Babiše do politiky. Zabírá u nás plochu 380 tisíc hektarů. A Babišova bývalá firma má na řepce pěstované v České republice podíl menší než pět procent.

Rozmach řepky nastal poté, co byly vyšlechtěny její nové odrůdy. Díky lepší technologii se také dosáhlo vyšších výnosů a řepkový olej začal být výrazně vhodnější pro využití v potravinářství.

Česko je navíc klimaticky vhodná oblast pro její pěstování, ostatně obdobné procento řepky proto mají i v jiných středoevropských zemích: třeba v některých spolkových zemích Německa dosahuje její podíl až 33 procent.

Často se také objevuje nesmyslné tvrzení, že řepka ničí půdu, když ji přitom zlepšuje. A navíc zadržuje vodu v krajině. Řepka se považuje za jednu z nejlepších předplodin a pěstuje se po ní náročná potravinářská

pšenice. A není pravda, že se u nás kvůli řepce spotřebovává vyšší množství umělých hnojiv a pesticidů. Naopak: v porovnání s vyspělými zeměmi je u nás jejich průměrná spotřeba na hektar výrazně nižší, proti Německu skoro poloviční. Řepku mají rádi i včelaři a zejména včely, je totiž výborným a bohatým zdrojem pylu a nektaru. Bez řepky by byl stav našich včelstev podle mnohých včelařů poloviční. A řepkový olej se hodí i pro použití v potravinářství. Pro lidské zdraví má totiž vyšší přínos než tolik ceněný olivový olej, a navíc je výrazně levnější.

Bližší řepka než prales

Z řepkového oleje vyrobeného v Česku se proto na potravinářské účely využijí dvě třetiny, zatímco na démonizovaná biopaliva pouhá třetina. Popularita biopaliv narostla vlivem ropných krizí a snahy o ekologizaci dopravy, v Evropské unii i díky snaze o řešení dlouhodobých přebytků agrární výroby.

V Unii se závazná legislativa připravovala od 90. let minulého století. První směrnice k biopalivům začaly v EU platit v roce 2003. Zásadní směrnice, upravující povinnost dosáhnout 10 procent obnovitelné energie v dopravě do roku 2020, platí od roku 2009.

Také není pravda, že u nás nepodporujeme biopaliva druhé generace. V Česku se biopaliva dalších generací dávno vyrábějí, dokonce v několika závodech včetně Agrofertu.

Hlavní problém dalšího rozvoje je ale nedostatek vhodných surovin. Ty se budou muset buď dovážet ze zámoří, nebo se bude používat například palmový olej, proti kterému se však Evropská komise snaží marně bojovat. Nevím, možná by někteří aktivisté místo pěstování řepky v Česku raději vykáceli pralesy na druhém konci světa.

Bioapliva nevymyslel ani Andrej Babiš, ani Agrofert. Poprvé se o nich vážně začalo uvažovat v devadesátých letech za vlády

Není pravda, že se u nás díky řepce spotřebovává vyšší množství pesticidů. Naopak: v porovnání s vyspělými zeměmi je u nás jejich spotřeba výrazně nižší.

Václava Klause a ministra zemědělství Josefa Luxe, kteří o tom začali vyjednávat s EU. Reálně první „velká“jednotka na výrobu metylesteru řepkového oleje byla zprovozněna už v roce 1991 v Ústí nad Labem, tedy dávno před vznikem Agrofertu. Aktuálně platná česká legislativa pro biopaliva a obnovitelné zdroje v dopravě pochází z dob vlád ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a Zelených, jimž teď biopaliva najednou vadí. A ještě jeden podstatný fakt: řepka není na rozdíl od ovoce nebo zeleniny dotovaná. O její ceně rozhoduje pouze celoevropský komoditní trh a burzovní trendy.

Syndrom Babišovy kozy

Z pohledu běžného občana je potřeba zdůraznit, že řepka nezabírá místo plodinám určeným pro potraviny. I kdybychom podle studie ministerstva zemědělství dosáhli stoprocentní soběstačnosti v základních potravinách, stejně budeme mít zhruba 900 tisíc hektarů volné plochy, kde musíme pěstovat plodiny na export, dnes hlavně obilniny.

Biopaliva vždy patřila do českého zemědělství. I za první republiky byla zhruba stejná výměra určená na krmivo pro koně, kteří zajišťovali práce v zemědělství a dopravu. Tím, že EU nastavila rozumný cíl v biopalivech, se díky konkurenci docílila stabilizace ceny ropy a především snížení závislosti na nestabilních zemích, jako je třeba Rusko.

Současná negativní medializace řepky nemá žádnou oporu ve faktech. Je jednostranně politicky zaměřená a nemá v Evropě obdoby. Nejen vyspělé země EU si pečlivě střeží své hodnoty, typické produkty a vlastní schopnosti něco vyprodukovat. Jen my Češi máme stále syndrom sousedovy kozy. Respektive syndrom bývalé Babišovy řepky.

A nejde jen o Babiše.

S ním totiž musejí snášet nesmyslnou kritiku řepky i tisíce dalších zemědělců, kteří pěstují tuto plodinu, jež mimo jiné živí tisíce Čechů a většina z nás ji používá v majonéze nebo v oleji na smažení.