„S diagnózou se pacient musí naučit žít“
Roztroušenou sklerózu často doprovázejí deprese. Psychologickou péči pak pacienti potřebují po celou dobu své léčby. „Snažíme se je podporovat v přístupu, že roztroušená skleróza neznamená konec života,“říká psycholožka Centra pro demyelinizační onemocnění Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Lucie Friedová.
Jak lidé reagují, když se dozvědí diagnózu roztroušená skleróza?
Většinou je první šok, je to úplně nová situace. Když se dozvíme těžkou diagnózu, vždycky trvá nějaký čas, než se s tím vyrovnáme.
Bývají pak lidé odhodlaní bojovat, nebo spíš rezignují?
To je individuální. Setkáváme se třeba s tím, že na začátku to pacienti úplně nevnímají, spíš to popřou. Probudí se až po čase. Někdy začíná smiřování s diagnózou postupně, u někoho to může být rychlé. My se je snažíme podporovat v aktivním přístupu, že roztroušená skleróza neznamená konec života. Snažíme se v pacientech vzbuzovat sílu do života.
Jak konkrétně?
Psychoterapie funguje tak, že se snažíme najít sílu přímo v pacientovi, najít vnitřní zdroje, ze kterých mohou čerpat. A to vždy záleží na konkrétní situaci – najít podporu v sobě, rodině, zaměstnání, v koníčcích.
V čem je péče o člověka s roztroušenou sklerózou jiná než u jiných diagnóz?
Je to celoživotní onemocnění, diagnóza pacienta bohužel neopustí. Práce psychologa se pak liší v různých fázích onemocnění. Na začátku je důležité pomoci člověku se vyrovnat s diagnózou, naučit se s ní žít.
A potom?
Nemoc je specifická tím, že často probíhá v atakách. Takže se může zničehonic zhoršit. Pak by psycholog měl být člověku oporou. Také kdyby se u pacienta objevila nějaká porucha nálady, aby se o tom vědělo a mohla se zvolit cílená terapie. Důležitá je také diagnostika poruch kognitivních funkcí – nejčastěji pozornosti nebo paměti. (linv, eza)