Marný boj o Žitavu
O dnes saské město po válce opět usilovali Češi. Přišli o něj za 30leté války
Jan Bohata
Chaos a nejistota panovaly v polovině května 1945 – bezprostředně po konci války – na Liberecku. A na druhé straně česko-německé hranice, na Žitavsku v Horní Lužici, to nebylo o mnoho lepší. V této nejisté době se zrodil pozapomenutý projekt opětovného připojení Žitavy k českým zemím.
Tvrdé boje v předjaří 1945 poznamenaly především lužickou Lubaň, o pár kilometrů západněji položená Žitava vyvázla z války o něco lépe. Ženisté wehrmachtu zde před postupující Rudou armádou na jaře 1945 odstřelili mosty přes řeku Nisu, škody utrpěly i tratě a silnice v okolí města.
Na konci války se v tomto koutu střední Evropy posouvaly na východ staré německé hranice, Slezsko a kus Lužice až po pravý břeh Nisy s předměstím Žitavy velmoci přiřkly Polsku. Historické město na levé straně řeky Nisy dál zůstávalo
v sovětské okupační zóně Německa.
To se však mělo změnit. Bezprostředně poté, co utichly boje, ve městě vznikl Český národní výbor v Žitavě. Měl hlavní cíl připojit město a jeho okolí po třech staletích zpět k českým zemím.
Žitava měla na konci války podle dobových dokumentů asi 45 tisíc obyvatel, k české národnosti se jich hlásily dva tisíce. Ze 144 tisíc osob žijících v žitavském okrese se podle dat výboru sedm tisíc cítilo být Čechy. Jejich počet však mohl zvýšit fakt, že místní Češi měli nárok na výhodnější československé potravinové lístky. Česká menšina se mohla spolehnout i na materiální podporu z druhé strany hranic.
Rodí se Český národní výbor
„Hlavní činovníci výboru hlásí se ke komunistické straně, jeho předseda Václav Knobloch, tak jako většinou žitavští Češi, pochází z kruhů živnostenských,“uvedla 17. května 1945 tajná zpráva ministerstva vnitra.
Se dvěma veličinami se musel na německé straně na jaře a v létě 1945 potýkat Český národní výbor – se sovětskou komandaturou a německým vedením Žitavy. „Velitel města Pavlov měl pro požadavky výboru porozumění. Podléhal však vlivům německé správy i svých tlumočnic,“napsal ve zprávě Knobloch.
Čechům odpor kladl hlavně německý vrchní starosta Žitavy Otto Wegert, nominovaný komunisty. Rozeštvával kontakty mezi výborem a sovětským velitelstvím. „Žitava byla německá a zůstane německá,“prohlásil Wegert. Český výbor však záhy kontroval, Wegert totiž z nacistické éry neměl tak čistý štít.
Na povrch vyplulo, že vrchní starosta v minulosti působil jako činovník NSKK, tedy Nacionálně socialistického motoristického sboru. Ten mimo jiné sloužil také pro zásobování armádních týlových jednotek. Antifašistický blok na žitavské radnici prosadil Wegertovo zatčení. Při domovní prohlídce u něj policie podle dokumentů našla kradené šperky.
Vzpurní Němci
Méně než Pavlov byl českým plánům nakloněn jeho nástupce na sovětské komandatuře podplukovník Orechov. Ten v létě 1945 okamžitě zastavil též transfery Němců z Československa přes Žitavu.
Český národní výbor ovšem opakovaně upozorňoval na divoce organizované odsuny z Polska, které byly vydávány za transporty z Československa. Ruská strana přerušení transferů i omezení jednání s českým výborem vysvětlovala také těžko zvladatelnou bezpečnostní situací v Sasku, kde kriminální bandy okrádaly venkovany. Navíc v regionu řádil skvrnitý tyfus.
Vznikl i dramatický scénář přechodu Žitavska zpět k českým zemím. Odstartovat ho měla mohutná manifestace v Žitavě, na níž neměli chybět ani demonstranti z okolních československých okresů. Měla zajistit přechod žitavské radnice do českých rukou. „Jakmile by takto byl nastolen český starosta, obrátil by se na čsl. vládu, aby vyslala ihned do města československou armádu,“konstatuje zpráva pro ministerstvo vnitra z léta 1945.
Postoj československých veličin byl však o poznání střízlivější. „Připojení žitavského okresu by našemu státu nepochybně prospělo z důvodů vojenskostrategických, hospodářských a hlavně komunikačních,“uvádí jedna ze situačních zpráv.
K žitavskému okresu mimo jiné náležel hnědouhelný revír Hagenwerder, vede tudy peážní trať z Liberce do Varnsdorfu. Návrat zpět k Čechám by zkrátil též silniční spojení mezi městy na severu Čech. „Připojení však předpokládá bezvýhradnou podporu ruských činitelů. Nelze se spolehnout na sliby učiněné při banketech,“uvádí stanovisko předsednictva vlády.
Do akce tak pražské úřady zapojily například hospodářského konzultanta předsednictva vlády v Jablonci nad Nisou Josefa Gottwalda. Český národní výbor dostal nutnou pomoc, například v podobě mimořádného přídělu benzinu do aut.
Jednání o znovupřipojení Žitavy však v roce 1946 uvázlo a později projekt padl.