Čekání na západní turisty
PRAHA Praha byla před rokem 1989 pro návštěvníky ze Západu velmi levná, přestože museli platit vyšší ceny než místní. Na západních cestovatelích se dalo slušně vydělat. „Když jste přišli do restaurací v centru města, nikdo tam neseděl a čekalo se čistě jen na západní turisty,“vzpomíná Petr Ryska, autor projektu Praha neznámá.
Jací lidé ze Západu sem jezdili a byli zde vítáni?
Ze západních zemí sem jezdili Němci a Rakušané. Z ostatních prakticky nebyl zájem. Fenomén byl, že se tady scházeli východní a západní Němci. Příjezdoví cizinci tady byli vítáni, protože přinášeli devizy socialistickému státu, které Československu chyběly. Cizinci ze Západu museli mít takzvanou povinnou směnu a ve značně nevýhodném kurzu si od státní banky museli nakoupit československé peníze.
Jaké památky navštěvovali?
Ty hlavní zůstaly stejné, tedy Pražský hrad, Karlův most nebo Staroměstské náměstí. Praha byla tenkrát hodně ošuntělá a oprýskaná, ale když sem turisté ze západního Německa přijeli, líbilo se jim to. A výhodou bylo, že pro ně bylo vše velmi levné.
Například?
Třeba Zlatá ulička nebyla zpoplatněná, a i když byly dvojí ceny – pro cizince vyšší, bylo to pro západní turisty velmi přijatelné. Ale co se týče restaurací, byly pro ně sice hodně levné, ale zase velmi nekvalitní, kromě pár výjimek.
Které byly ty dobré?
Existovalo jich asi deset. Vyhlášená byla U Zlatého dřeva na Strahově, U Zlaté hrušky nebo U Bílých labutí a U Mecenáše na Malé straně či U Ševce Matouše na Hradčanech, kde se objednávalo na 14 dní dopředu. Byly tam jen tři stolečky a k dispozici jste měli číšníka po celý večer. Tito číšníci byli odchovaní ještě za první republiky a dodržovali bonton. Dokonce ani jídelní lístek se nepodával, protože to se v nejlepších restauracích podávat nemělo. Takže nejlepší restaurace byly na vysoké úrovni. Stávalo se, že když sem západní Němci přijížděli, byli velmi udiveni. Doma by se za to nedoplatili. Traduje se, že nějací starší číšníci dokonce šeptali německým turistům vtipy v němčině do ouška.
Jaké bylo hotelové ubytování?
Velmi špatné. Než se postavil hotel InterContinetal v roce 1974, byl nejlepším hotelem Alcron. Na konci osmdesátých let se začali stavět hotely na evropské úrovni.
Takže se to v osmdesátých letech postupně měnilo?
Za mými rodiči v sedmdesátých letech přijel Američan a byli s ním v Klášterní vinárně. Byla to docela dobrá restaurace, ale když tam někdo rozlil víno, neměli ani ubrus na výměnu. Služby byly hodně omezené.
Co je naopak podobné?
Možná to, že se číšníci snažili hosty očesat. Měli čich na to, jestli je to západní Němec nebo východní, a podle toho jednali. Všude byly rezervace.
Proč? Předpokládám, že tak přecpané tehdy centrum nebylo?
To byla výhoda. Proto právě v restauracích kolem Václavského náměstí bylo tolik prázdných stolů s rezervacemi. Západních turistů bylo tak málo, že na ně museli čekat. Když se tam nějaký objevil, byla to velká událost a našinec měl velký problém se v osmdesátých letech do restaurace někde tam v okolí dostat. Sivek hotels a předseda Fóra cestovního ruchu ČR, který doplňuje, že hledali lůžka na kolejích či po soukromých domech.
„Vzpomínám si, že na Silvestra lidé jezdili celou noc autobusem, protože zkrátka ubytovací kapacity nebyly,“přibližuje, jak kreativně někteří turisté či cestovní kanceláře situaci vyřešili.
Podle statistik bylo v roce 1989 v Praze 111 hotelů, motelů, botelů či ubytoven, ve kterých bylo přes 14 tisíc lůžek. Kupříkladu pětihvězdičkových hotelů bylo šest. Metodika sčítání ubytovacích zařízení se oproti období před třiceti lety liší, i tak ale čísla napovídají, že se situace výrazně změnila.
Dnes je v Praze 816 ubytovacích zařízení s více než 90 tisíci lůžky. V roce 2017 bylo třeba jen pětihvězdičkových hotelů 46. Turisté dnes navíc také využívají služby typu Airbnb a podobně.
Velký průlom pro turismus po revoluci znamenal rok 1992, kdy se dostalo centrum města na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO a začalo lákat nejen dobrodruhy.
„Od vstupu do UNESCO k nám začala jezdit jiná klientela a nejezdila pouze, dnes bychom řekli adrenalinová, která po pádu komunismu chtěla vědět, jak to tady vypadalo,“říká Petr Slepička, ředitel Prague City Tourism.