Soudy nevidí špinavé peníze

Česko je v boji proti praní špinavých peněz v Evropě na druhém místě. Jeho prokazování před soudy se však ve velkých kauzách nedaří.

Minulý týden dostala Vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci tvrdé rány ve dvou svých výstavních kauzách. V pátek pražský městský soud osvobodil kontroverzního podnikatele Ivo Rittiga v případu kolem údajně předražených jízdenek. A jen o den dříve Okresní soud ve Zlíně rozhodl, že Vladimír Březina, otec takzvaného lihového bosse Radka Březiny, nepomáhal svému synovi vyprat špinavé peníze z nelegálních obchodů. Byť jde zatím o nepravomocné rozsudky a jejich detailní odůvodnění ještě neznáme, už teď lze shrnout, proč žalobci soudy nepřesvědčili.

V prvním případu kolem Rittiga a spol. senát shodil odposlechy, které spojovaly peníze zadokumentované na zahraničních kontech se zakázkou na jízdenky. Podle soudce Petra Hovorky neexistuje relevantní důkaz, že by k Rittigovi doputovaly prostředky z dopravního podniku.

V kauze Vladimíra Březiny byla výchozí pozice žalobců o něco silnější. Jeho syn Radek byl už pravomocně odsouzený a krajský soud nadto konstatoval, že byznys s nezdaněným lihem generoval stamilionové částky. Peníze Březina vkládal do nemovitostí a část přesouval ke svým blízkým (mimochodem

jeden z učebnicových způsobů legalizace špinavých peněz). Okresní soud ve Zlíně přesto minulý týden Březinu staršího osvobodil. Podle soudce Pavla Houdka se nepodařilo prokázat, že Březina st. a spol. věděli, že peníze, které po milionech (někdy i v řádu několika hodin v témže dni) vkládali na bankovní konta, pocházejí z nelegální činnosti.

Kauzy pro okres

Zadokumentovat praní špinavých peněz je velmi náročné. Například v kauze kolem Rittiga trvalo roky, než pražští žalobci dostali potřebné podklady ze zahraničí.

Jde o to, najít přímé spojení od peněz, které pocházejí například z obchodů s drogami, až na konto matky drogového bosse. Ta cesta v drtivé většině případů není přímočará. Většinou je hotovost převáděna do zahraničí nebo vložena na účet po menších částkách a pak opět vybrána v hotovosti. A když už se podaří tok peněz věrohodně poskládat a ukázat na lidi, kteří z něj profitovali, dostane kauzu okresní soud, který často nemá zkušenosti s komplikovanými hospodářskými kauzami. Právě to je podle řady expertů důvod, proč případy praní peněz končí osvobozujícími rozsudky.

„Z hlediska trestního práva jde bohužel o bagatelní trestnou činnost, která je často posuzována okresními soudy,“potvrzuje šéf finanční rozvědky Libor Kazda.

Česko je přitom v boji proti praní špinavých peněz evropským premiantem. Podle zprávy výboru Moneyval (Výbor expertů pro hodnocení opatření proti praní špinavých peněz a financování terorismu), který hodnotí jednotlivé země, je Česká republika druhou nejlépe hodnocenou zemí v rámci EU.

Finanční rozvědka zaznamenala rekord v objemu zajištěných peněz (přes 7,5 miliardy korun) a Nejvyšší státní zastupitelství si pochvaluje, jak se v tuzemsku daří zabavovat výnosy z trestné činnosti (za rok 2018 přes 7,9 miliardy).

Takže: tuzemské úřady umějí odhalit, sledovat i zajistit špinavé peníze. Policii sice ještě chybí sebevědomí sáhnout po miliardových částkách, to je však částečně pochopitelné, protože při zablokování peněz přechází tlak na detektivy: oni musí v poměrně

Okresní soudy nemají často zkušenost s velkými hospodářskými kauzami, proto kauzy praní peněz končí osvobozujícími rozsudky.

rychlém čase sehnat důkazy o tom, že peníze pocházejí z trestné činnosti a nesou i zodpovědnost za to, když se v důsledku jejich zásahu neuskuteční nějaký obchod.

Nabízí se však otázka, jaké místo by Česku náleželo v procentuálním počtu kauz praní špinavých peněz, které dojdou k pravomocnému odsuzujícímu rozsudku. Zmíněná zpráva Moneyvalu totiž nehodnotí, jak dopadají kauzy praní špinavých u zdejších soudů. Říká jen, že jejich počet je „skromný“. Většina případů totiž připadá právě na soudy nejnižší instance.

Snadné není sehnat ani základní statistiku, která se týká velkých hospodářských kauz (praní peněz je totiž často jako přílepek případů daňových podvodů nebo korupce), které řeší celostátní protimafiánský útvar a vrchní zastupitelství.

Národní protimafiánský útvar údaje neposkytl. Statistika by prý byla zavádějící.

Z olomouckého vrchního zastupitelství ani po týdnu nedorazila žádná odpověď. Tak tedy alespoň statistika Vrchního státního zastupitelství v Praze: za posledních deset let poslali jeho žalobci k soudům celkem sedmnáct případů s obžalobou pro praní špinavých peněz. V sedmi případech došlo k pravomocnému odsuzujícímu rozsudku, v jednom případě ke zproštění obžaloby a zbytek případů soudy stále řeší.

Proti tomu, aby si zločinci navzdory snaze policie a dalších úřadů udrželi milionové majetky z trestné činnosti, měla fungovat ještě jedna pojistka – zákon o prokazování původu majetku. Zatímco u soudu je důkazní břemeno na státním zástupci, při daňovém řízení je to přesně naopak. Už roky se tak mluvilo o tom, že pokud by nedokázal daný člověk prokázat, kde si na majetek vydělal, mohl by ho stát zdanit až sty procenty (tedy by ho de facto zkonfiskoval).

Nakonec to dopadlo jinak. Zákon byl přijatý v mírnější podobě (maximálně lze danit 50 procenty), a jak zjistil minulý týden deník Právo, za dva roky jeho fungování existuje jen jediný případ doměření daně ve výši něco málo přes tři sta tisíc korun.

Rozsudky v případech Rittiga a Březiny tak oživují výrok někdejšího ministra financí Klause o zemi „bez špinavých peněz“.